O zlém vrchním losinském

Za dob poddanství a roboty leckde bylo lidu zkoušeti veliká příkoří
od panských úředníků. Ti donucovali poddané často k mnohem
těžší robotě, nežli jakou ukládati měli právo, využívali sil robotného
lidu nejvyšší měrou, takže pro robotu na panském lidé nemohli
pracovati na svých polích. Na některých panstvích necitelná, zlá
vrchnost sama nutila své úředníky k takovému zacházení s oddanými,
jinde zase panstvo nevědělo o tom, jak se lidu zle vede; to bylo
zvláště tam, kde majitel na panství svém nesídlil.
Také na Šumpersku na panství losinském, které od r. 1496 do r. 1802
patřilo pánům ze Žerotína, vedlo se poddaným zle pod zvůlí panských
úředníků. Pověstný svou krutostí byl losinský vrchní Kubín. To byl
člověk kamenného srdce, slitování neměl s nikým, ani největší bída
jím nepohnula. Honil lidi krutě do roboty, jen aby panská pole dávala
co největší užitek. Dal také na panství vystavěti velikánský špejchar,
který musil být stále plný obilí. Ještě dnes ten špejchar tam stojí.
Lidé nenáviděli zlého vrchního, pomstu boží na jeho hlavu svolávali.
Také měli mu tuze za zlé, že jim ani nedovoloval pomodliti se, když
zvon k modlitbě volal. To v pátek, když o třetí hodině zvonili
na památku chvíle, kdy Spasitel na kříži skonal, lidé na panských polích pracující nesměli v práci ustati a modliti se. Šafáři a drábové
z Kubínova nakázání jim toho netrpěli.
Jednou ve žních přitáhla v pátek po poledni nad Losiny veliká bouřka.
Byly právě tři hodiny, když bylo nejhůř. Blesk stíhal blesk, hrom
rachotil bez přestání. Vrchní Kubín byl toho dne někde v panském
dvoře a vracel se do losinského zámku. Na cestě prostřed polí zastihla
ho bouřka; blesk sjel do ujíždějícího kočáru a zabil Kubína.
Když se zpráva o smrti nenáviděného vrchního roznesla po panství,
lidé prohlašovali to za trest boží. Nebylo nikoho, kdo by byl Kubínovi
smrti nepřál. Oddychli si, že je jejich trápení skončeno.
Při Kubínově pohřbu děly se divné věci. Když vcházeli s rakví
na hřbitov, spatřili náhle Kubína sedět na hřbitovní zdi. Všichni se
zděsili, poznali, že je to duch zlého vrchního. Potom v kostele viděli
zase Kubína; brzy na kazatelně, brzy na oltáři, brzy na varhanách.
A když spouštěli rakev do hrobu, zahlédl někdo vrchního
v koruně staré lípy prostřed hřbitova. Křižovali se všichni ulekáni,
říkali si, že jim zlý Kubín ani po své smrti pokoje nedá. A nedal.
Ukazoval se ten vrchní potom často tu i tam, zvláště poblíž
zámku a špejcharu. Jednou šla nějaká stařena z lesa, nesla na zádech
otep suchých větví. U zámeckého mlýna ucítila náhle, že jí něco
skočilo na záda. Taková tíha to byla, že stařena klesla k zemi.
Lidé od mlýna dobře viděli, že na otýpce seděl Kubín.
Jednou zůstal zámecký písař do noci v kanceláři. Měl nějakou
pilnou práci, s níž musel být do rána hotov. Sedí tak sám při světle
svíčky, píše a počítá. Když hodiny na zámku odbíjely půlnoc, najednou
plamen svíčky zaplápolal, jako by byl nastal průvan. Písař vstal,
aby se podíval, není‑li nějaké okno otevřené. Chtěl proto také vejíti
do vedlejší kanceláře vrchního, ale na prahu zavrávoral nazpět, jako
když ho někdo do prsou udeří. Spatřil, že za širokým psacím stolem
vrchního sedí nebožtík Kubín, účetní knihy před sebou, že v nich
listuje a prohlíží účty. Písař se zděsil, chvěl se jako osika, brada se
mu rozklepala – ale otočil se honem a vzal do zaječích. Utíkal
do čeledníku, kde ještě seděli kočí a lokaj. Ti se lekli vyjeveného
písaře; když jim pověděl o Kubínovi, smáli se mu, bůhvíco že viděl,
sebrali se, šli s ním. Když přišli do kanceláře, nebylo tam nikoho.
Také se někdy Kubín zjevoval bezhlavý, někdy na bezhlavém koni
seděl. Nejčastěji překvapoval zámecké úředníky. Protože neměli
pokoje, požádali kněze, aby Kubínova ducha někam zaklel. Páter
Suchánek z Rajpotína odebral se ke hrobu Kubínovu a za přítomnosti
množství lidí zaklel vrchního až do Krkonoš. Potom měli Losinští
od něho pokoj. V Krkonoších prý losinský Kubín bloudí a čeká
na vysvobození.
Jednou nějaký dědeček sbíral tam někde v Krkonoších v lese
suché klestí. Náhle spatří na pařeze sedět divného člověka v panském
šatě, ale nějak sešlého, sinavých, propadlých tváří. To byl Kubín.
Vedle něho na mechu ležela dřevěná pila a dřevěná sekyra.
Dědeček byl zvědavý, ptá se pána, kdo je. A tu mu to Kubín pověděl
a doložil, až by tou sekyrou strom porazil a pilou rozřezal, byl by
spasen. A to že bude tak dobře jako nikdy.