O ČERTU A MATÝSKOVI

V krásné dřevěné chaloupce u lesa žil malý kluk, který se jmenoval Matýsek, ale nikdo mu neřekl jinak než Mates. V domečku bydlel a těmi, kteří pro něj byli těmi nejbližšími, se svými rodiči. Vypadal jako pěkný rošťák a taky to rošťák byl, pihovatý nosík, trošku nahoru, uši mu trochu odstávaly, dlouhé vlasy rezavé a střapaté. Neposeděl ani minutu na jednom místě. Vůbec nedokázal sedět na lavici a na chvíli být v klidu a dávat pozor. Nohama začal okamžitě pohupovat, očima brouzdal po celé místnosti a věčně přemýšlel, na co by sáhl, s čím by si hrál a co by provedl. Prsty ho začaly svrbět, jako by chtěly někam utéct, a celý se vrtěl, jako by ho štípaly blechy. Mates byl prostě neposeda. Hned jak ráno vstal, vzal si do ruky kus chleba a utíkal do lesa. Celý den v něm pobíhal a poskakoval, trhal borůvky a maliny rovnou do pusy, sbíral šišky, šplhal po stromech a doplňoval jídlo do krmelce. Les měl moc rád. Mohl tady být sám sebou a dělat cokoli. Měl rád zvířata a snažil se jim pořád nějak pomáhat. Jenže nevěděl, že i v lese na něj může číhat nebezpečí.
Jednou zůstal Matýsek v lese příliš dlouho. Nevšiml si, že se stmívá. Sluníčko přestalo hřát a jeho začal ofukoval chladný vánek. Začala mu být zima, a tak se schoulil ke stromu a rukama si zahříval ruce a nohy. Pomalu se zvedal, že půjde domů, když vtom před ním zajiskřilo a něco prasklo. Z ničeho nic se před ním ukázal čert. Byl baculatý, ocas mu mrskal do všech stran, dlouhý jazyk se mu nevešel do pusy a byl úplně černý. Jen bílé zuby mu svítily z umouněného obličeje. Všude kolem něj to smrdělo ohněm. Mates vyskočil na nohy a odvážně se zeptal: „Kdo jsi? A co chceš?“ Čert se potutelně usmál a odpověděl: „Mates, neboj se. Já jsem čert Alojz a přišel jsem ti pomoct. Vidím, že je ti zima, a tak jsem ti chtěl pomoci s ohýnkem. U něj se pěkně zahřeješ a bude ti dobře. Suchého dřeva máš tady dost a jiskru na zapálení ti dám já.“ Matýsek chvíli přemýšlel. Zima mu byla velká, to je pravda, ale i když to byl rošťák, věděl, co se smí a nesmí dělat v lese. A oheň v lese je nebezpečný. Ten se zakládat nesmí. „Děkuji ti, čerte Alojzi, že mi chceš pomoci, ale oheň nepotřebuji. V lese se žádný ohýnek dělat nesmí.“ Alojz začal Matese přemlouvat, ale ten se nedal. Alojz ho lákal na to, jak by to bylo příjemné a jaké teploučko by mu bylo, že stačí jen pár dřívek a bude mu dobře. A že se určitě nic nestane. Mates ale pomyslel na své kamarády zvířátka, kterým by se mohlo něco stát, kdyby zapálil oheň. Teplo by mu sice bylo, ale oheň v lese je prostě nebezpečný. „Ne, Alojzi, přestaň mně přemlouvat, já oheň v lese dělat nebudu! To se nedělá.“ Řekl rozhodně Matýsek a Alojz se zarazil. Myslel si, že Matýska přemluví. Byl to totiž čert, který naváděl lidi, aby udělali něco špatného. Pak si je mohl odnést s sebou do pekla na nějakou dobu do služby. Matýska si ale odnést nemohl, i když to byl rošťák. Alojzovi nezbývalo nic jiného, než se s ním rozloučit.
Když večer Mates ležel v posteli a přemýšlel nad tím, co se mu dneska přihodilo, měl ze sebe radost. Věděl, že se zachoval správně. V okamžiku, kdy usínal, uslyšel ťukání na parapet u okna. Potichu jej otevřel a tam stály veverky. Ve vyřezané dřevěné misce mu dávaly hromadu lesního ovoce. K oknu přiletěli taky ptáčci a štěbetali: „To máš za to, že jsi neohrozil náš les nějakým ohněm a že ses nenechal zlákat od Alojze, kterého dobře známe. Těšíme se na tebe zítra. Dobrou noc, kamaráde.“ Matýsek si misku vzal, poděkoval a usínal spokojeněji než kdy dříve.
Uffff, to bylo něco, že jo? Ještě že měl Mates pro strach uděláno a nenechal se zlákat k tomu, aby založil oheň. Určitě věděl, co je správné. A víte, co je správné i vy?
Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina