O choleře ve Slavíkovicích

Války, kterými v minulých dobách národy evropské byly sužovány,
mívaly jako průvodce či následovníky i jiné metly lidstva; to byly
bída, hlad a mor nebo jiné podobné nemoci nakažlivé, při nichž
smrt měla žeň přehojnou. K takovým nemocem patří i cholera,
třeba že se v Evropě vyskytuje i v dobách neválečných. Cholera,
původem z Indie, zavlečena byla do Evropy po prvé r. 1829.
Do Čech a na Moravu dostala se cholera také r. 1866. Přinesli ji
tam Prušáci za války německo‑rakouské. Bylo tehda zle. Prudce
nakažlivou chorobou umírali lidé houfně, všude v obci slyšeti bylo
sténání, pláč a nářek, pohřeb za pohřbem se konal, nikdo nebyl
jist ani dne, ani hodiny. Ustrašený lid viděl v choleře strašlivou
příšeru, která od obce k obci se plíží, od domu k domu a nelítostně
maří životy lidské. Co divu, že se některým lidem v úzkosti a hrůze
zdálo, jako by viděli na vlastní oči ztělesněný přízrak nemoci.
O tom svědčí také vypravování panského polního hajného, hotaře,
jak říkají, v Slavíkovicích u Jemnice, které je příkladem, jak se
pověst rodí a že vzniknouti může v každé době.
Vyšel si jednou za doby cholery v r. 1866 slavíkovický hotař k poledni
do polí úrodu hlídat. Byl tam u panského pole záhon zelí. Mělo
pěkné hlávky, radost pohledět. Nebylo divu, že se lidem líbilo. Hotař
už z dálky viděl u zelí skloněnou bílou postavu ženskou, vypadalo,
jako by něco trhala. Dívá se na tu postavu, jde potichu blíž, a je mu
divné, že se postava ani nehýbá, že vypadá jako nějaký přízrak.
Úzkost nějaká a bázeň sklíčila hotaře, ale přece jenom spěchal k zelí.
Na nějakých dvacet kroků od zelí se zastavil a zavolal:
„Co ty tu děláš u panského pole? V pravé poledne ona si přijde!
Táhni odtud, zlodějko, nebo ti jich namelu!“
Křičel hotař, ale proto jen, aby přemohl bázeň. Nohy měl jako
zdřevěnělé, nemohl o krok dál. A ta postava v bílé plachetce se
tu chvíli zvolna narovná a obrátí se k hotaři. Ten jí pohleděl
do tváře a pojala jej hrůza. Viděl tvář bledou, vyzáblou, ostrý nos,
křivý jako dravčí zobák, vpadlé oči pichlavé, špičaté zuby vyceněné.
A ta příšera natáhla proti hotařovi hubené, kostnaté ruce se
zakřivenými prsty, jako by jej chtěla uchopit. Hotař uskočil nazpět
a napřáhnuv hůl, zavolal:
„Pryč, pryč, sic ti hnáty zpřerážím!“
Ta žena se zachechtala příšerným smíchem a zavolala hlasem,
znějícím jako havraní krákání:
„Nebojím se tě! Ty sám máš strach přede mnou – a neujdeš mi.“
„Kdo jsi, že tak směle mluvíš?“ tázal se ohromený hotař.
Znova se ozval zlověstný smích a příšerná žena zavolala:
„Chceš vědět, kdo jsem? Cholera jsem – a nikdo mi neujde,
po kom sáhnu.“
Hotař, k smrti zlekaný, v tu chvíli vykřikl:
„Pámbů s námi a zlé pryč!“
Jen to dořekl, ta ženská se zachvěla, zhroutila se jaksi do sebe,
ale potom zamávala rukou a v okamžení se změnila v ohnivý sloup,
který před zraky užaslého hotaře začal se otáčeti a tiše se pohyboval
cestou k Lhoticím. Tam došel až ke statku, kde říkali U Kakorů,
tam otevřenými vraty dostal se na dvůr, ze dvora do světnice, kde
byli právě u oběda.
Zatočil se ohnivý sloup prostřed světnice a zmizel. Lidé se polekali,
ale neuměli si vysvětlit, co by to znamenalo.
Než uplynul týden, v tom statku všichni umřeli na choleru.