O králi Svatoplukovi

Synovci svému Svatoplukovi svěřil Rastislav údělné knížectví na
Slovensku se sídelním městem Nitrou. V pohnutých dobách válek
východofranckého krále Ludvíka Němce s kmeny slovanskými
Svatopluk, muž povahy násilné a vládychtivé, vydal strýce svého
v moc Franků, jichž král kázal Rastislava uvězniti a oslepiti. Tehda
povstali Moravané proti Frankům. Svatopluk, dobře pozoruje
nebezpečí z nadvlády Franků, nabídl se králi naoko, že Moravany
zkrotí. Zatím se však s nimi spojil a Franky porazil. Později však
po nových bojích přinucen byl uzavříti s nimi mír a zavázati se
k poplatku.
Zatím vrátil se arcibiskup Metoděj na Moravu ke dvoru Svatoplukovu.
Ale pozoroval s lítostí, že král Svatopluk nežije tak, jak
by se slušelo na panovníka křesťanského. Libovalť si král v životě
hlučném, nevázaném, v hodování nezřízeném, v lovu a štvanicích.
Nežil životem spravedlivého křesťana. Němečtí a vlašští kněží
při dvoře Svatoplukově byli k těmto slabostem příliš shovívaví,
ale arcibiskup Metoděj nepřestával králi vytýkati způsob jeho
života.
Pověst vypravuje o tom, jak Metoděj jednou veřejně pokáral
Svatopluka v chrámě velehradském.
Bylo to v neděli a věřící shromážděni byli v chrámě k slavné
mši, kterou měl sloužiti arcibiskup. Měl jí býti přítomen i král,
ale nemohli se ho dočkati. Arcibiskup a kněží byli již připraveni
vyjíti k oltáři, ale Metoděj nechtěl přece začít dříve, dokud nepřijde
král. Poslal tedy do paláce přezvědět, proč král otálí. A tu
se dověděl, že král časně zrána vyjel s četnou družinou na hon.
Zasmušil se Metoděj nad tím, že Svatopluk sváteční den znesvětil
divokou zábavou; nemohl déle otáleti, a proto ubíral se k oltáři,
aby sloužil mši.
Všechen lid pohřížen byl v modlitbách, kněží zpívali, mše pokračovala.
Vtom náhle ozval se z dálky hluk a křik, rychle se přibližující.
To lovecká družina s králem v čele vjela do nádvoří hradního.
S pokřikem lovců mísil se štěkot psí smečky a ržání koní. V chrámě
přítomní s ustrnutím slyšeli, že se všechen ten hluk žene blíž a blíž
ke dveřím chrámovým. A vtom už král Svatopluk seskočil u samého
prahu z koně, vešel spěšně do chrámu a s hlavou pokrytou,
s loveckým kopím v ruce chvátal k oltáři.
„Proč jste nečekali na mne se mší?“ rozkřikl se král, až se klenbou
chrámovou rozléhalo. „Věděli jste přece, že tu chci být!“
Až před oltář přihnal se král s tváří rudou a hněvem pokřivenou,
ale v tom okamžení obrátil se arcibiskup k lidu a vztáhl ruce
proti králi, jako by mu brániti chtěl, aby dál nepokročil.
Zarazil se Svatopluk, když spatřil plameny posvátného hněvu
v očích arcibiskupových.
„Stůj, králi!“ zvolal Metoděj mocným hlasem. „Příliš se odvažuješ.
Zadrž, ať trest boží tebe nestihne! Jak bych mohl otálet se službou
Bohu, když ty pro světskou kratochvíli se omeškáváš? V dům
modlitby vběhl jsi tak, jak se za zvěří honíš. Zlá bude odplata za
tvoje rouhání.“
Král jako bleskem zastižen stál tu před oltářem, zrak sklopený
před pronikavým pohledem Metodějovým. Potom najednou se
obrátil a beze slova vyšel spěšně z kostela. Zachmuřen chvátal do
paláce a tam se uzavřel, s nikým nechtěje mluviti. Vstoupil mu
na mysl výjev v chrámě, viděl jasně před sebou, jak se vše událo,
ale při sobě viny neshledal, jen na Metoděje se hněval, že jej tak
ponížil přede vším lidem.
Na druhý den vzkázal král arcibiskupovi, že už ho viděti nechce,
aby odešel z Velehradu. Tím uražen Metoděj, vzdálil se ze sídla
králova; s družinou kněží a žáků odebral se na cestu po své
arcidiecézi, aby zhlédl, jak pokračuje dílo, které tam s bratrem
započal, a staral se o utvrzování a šíření víry křesťanské na Moravě.
Král Svatopluk se s ním už nikdy nesmířil. Němečtí kněží, kteří
stále zůstávali při dvoře Svatoplukově, nepřestávali krále proti
arcibiskupovi popouzeti. Metoděj konečně vynesl klatbu nad
Svatoplukem a nad jeho rádcem, německým knězem Vichingem,
pozdějším biskupem nitranským.
Ve své blahodárné činnosti setrval arcibiskup až do smrti, nedbaje
nepřízně ani pronásledování, jichž mu bylo zakoušeti od krále a jeho
rádců. Zemřel r. 885. –
Král Svatopluk vybudoval mocnou říši velkomoravskou, podrobiv
si Čechy i Srby Lužické a opanovav vedle Slovenska a Panonie,
knížectví na jihovýchod od Moravy při pravém břehu Dunaje se
prostírajícího, také část Polska. Na sklonku svého panování zakusil
Svatopluk ještě mnoho svízelů válečných. Bylo neklidné jeho
stáří, jakoby trestem za vše, čím se provinil v mužném věku.
Konec života Svatoplukova dvojí pověst líčí. Podle jedné předvídal
konec říše, kterou založil, budou‑li synové jeho nesvorní. Znamenaje,
že se jeho konec blíží, dal si zavolati své tři syny a podal nejmladšímu
tři pruty, pevně dohromady svázané, řka, aby je přelomil.
Marně se o to syn pokoušel. Nedovedl pruty přelomiti ani druhý
syn, ani nejstarší. Potom kázal otec pruty rozvázati a dal synům po
jednom, aby je zlámali. Učinili tak snadno. Řekl pak otec:
„Jako ty pruty nezlomeny zůstaly, dokud pevně byly spolu svázány,
i vy nepřemoženi zůstanete, budete‑li pospolu držeti. Budete‑li
svorni, marné bude úsilí nepřátel vašich. Běda však, vznikne‑li svár
mezi vámi a vy rozdělíte říši, kterou já sjednotil. To bude váš konec.“
Nedlouho po tomto napomenutí Svatopluk zemřel, to roku 894. –
Jiná pověst praví, že Svatopluk v stáří litoval hříchů, jichž se
dopustil, a chtěl pokání za ně činiti. I opustil náhle v noci vojenské
ležení, v němž tou dobou prodléval, a v skrytosti ušel do hor,
do tmavých lesů. Znal tam místo v horské stráni, kde přebývali tři
poustevníci při kostelíku, jejž on jim kdysi dal vystavěti.
Poustevníci neznali krále a on se jim neprohlásil. Jen je poprosil,
aby jej u sebe nechali, že chce v kajícnosti setrvati až do smrti
vzdálen světa. Tušili poustevníci, že to je nějaký vznešený pán
a že chce pokáním sejmouti přemíru hříchů ze svých beder. Ale
neptali se na nic. Přijali Svatopluka mezi sebe a on tam s nimi po
léta přebýval prostřed skal a lesů; v chudé chatrči bydlel, rouchem
mnišským se odíval, stravou nejprostší se živil. Modlitbami
a posty kál se ze hříchů, kterými jako král se provinil.
Teprve před smrtí, když cítil, že jeho života je namále, pověděl
poustevníkům všecko o sobě, o tom, že byl králem velké říše
moravské, o všem, čím se provinil, zvláště proti arcibiskupu
Metodějovi, svatému muži. Skonal potom tiše, a poustevníci podle
jeho přání pohřbili jej v tajnosti. Nikdo nezvěděl o jeho hrobě. –
Nesvítilo dlouho šťastné slunce nad mocnou říši Svatoplukovou.
Tři jeho synové rozdělili se o ni tak, že nejstarší Mojmír stal se
nástupcem otcovým, mladší měli úděly na Slovensku. Ale brzy vznikly
mezi nimi nesváry, a těmi moc říše valně byla otřesena. První
odtrhli se Čechové, po nich Srbové Lužičtí. Proti útokům Franků
bránil se Mojmír zoufale a byl by se ubránil, kdyby nebylo přikvačilo
na jeho říši neštěstí od východu. To bojovný národ Maďarů,
pocházející z Asie, vtrhl z nížin uherských na Moravu. Této záplavě
nepřátel se Mojmír nemohl dlouho brániti. A tak v prvních letech
X. století nastal konec slavné říše velkomoravské, kterou zbudoval
Svatopluk a nad níž jako by se byla vznášela kletba Metodějova.