O veselé rychtářce slavíkovické

Ve Slavíkovicích měli kdysi rychtářku, to byla ženská jako oheň.
Dovedla se otáčet v hospodářství, že šlo všecko jako na drátkách.
Mladá byla, hezká, veselá, ráda si zazpívala. Ale nejmilejší ze všeho
jí byl tanec. K muzice by byla třeba v půlnoci přes pole běžela.
A tak to daleko s tancem dovedla, že jednou protancovala rybník.
To bylo tak:
Bylo jednou v Slavíkovicích posvícení. To bylo slávy! Už v pátek
a v sobotu chystali se ve statcích na posvícenský oběd, hus, kachen,
slepic a kuřat bylo pobitých, koláčů plná prkna. A když o posvícenské
neděli po velké mši s hudbou a zpěvem vrátili se Slavíkovičtí
i s přespolními hostmi do statků a chalup, sedali k obědu,
nejslavnějšímu v celém roce.
Také u rychtáře bylo veselo. Po hojném obědě poseděli všichni
u stolu až do té chvíle, kdy začali vyzvánět na nešpory. Potom domácí
i hosté odešli do kostela. Jenom rychtářka zůstala s děvečkami
doma. Poručila, jak mají v jizbě i v kuchyni uklidit, sama se šla
na komoru oblékat. To aby nezmeškala muziku, která začínala po
nešporách. Naškrobené bílé sukně měla už na komoře přichystané,
a tak začala oblékat sukni na sukni. Bylo třeba, aby byly sukně
jako zvon. Proto jich do pasu nabíraných, škrobem utužených
navlékla na sebe devatero. Rovnala je, zlehka přihlazovala, jen
zlehka, aby nezplihly. Ale cítí, že by vzadu bylo třeba ještě trochu
přidat, aby odstávaly tak jako na bocích. Čím to provést?
Jak se tak rychtářka ohlíží kolem, kde by co vzala, padne jí zrak
na truhlici železem okovanou, která stojí v koutě. Obecní truhlice!
Leckdy se dívala, když její muž truhlici otvíral. Tam byla obecní
lejstra, všelijaké zápisy a smlouvy i jiné takové věci. To měl rychtář
na opatrování. Rychtářku najednou něco napadlo. Věděla, kam
rychtář schovává klíč od té truhlice, a našla jej na veliké almaře.
Otevřela truhlici a viděla tu všelijakého papíru a pergamenu ve
svitkách i překládaného. Byla hned hotova. Vybrala si listinu na
tuhém papíře, ani ji nenapadlo se podívat, co je tam psáno,
a podstrčila pod sukně tak, aby kraj papíru límcem přichytila. Dobré
to bylo. Teď ještě šněrovačku pestře vyšívanou, hedvábný, květovaný
fěrtoch. Starší děvečka zavázala hospodyni šátek s cípy nad čelem,
a rychtářka byla ustrojena k muzice. Dočkat se nemohla, až bude
po nešporách. Nohy v bílých punčochách a nízkých střevíčkách
s přezkami jen jí hrály.
Konečně se vyhrnuli lidé z kostela a v tu chvíli ozvala se z hospody
muzika. Rychtářka si poskočila, nečekala, až rychtář dojde
domů, chvátala mu naproti a hned ho obrátila k hospodě. Stačit
jí nemohl, jak tam pospíchala. Když vcházela do šenkovny, byly
jejích širokých sukní dveře plny. Muzikanti, jak zahlédli rychtáře
s rychtářkou, spustili tuš na uvítání a potom hned svižnou polku.
S rychtářkou všecko jen hrálo. Rychtář na tanec nedbal, ten leda
tak sousedskou hezky pomaličku, ale rychtářka neměla o tanečníky
nouzi. Mladí sedláci a chasníci brali ji druh druhu z kola. Ani
kouska nevynechala. Však to byla taky tanečnice! Vznášela se jako
pírko, natřásala se zlehounka, tanečník ji sotva v rukou cítil.
Bylo sic v kole plno, pořádně rozehnat se tanečníci nemohli, ale
tancovali bez únavy.
Až do bílého rána trvala muzika v hospodě. Naposled si rychtářka
s rychtářem sousedskou zatancovala a domů. Však už ty
naškrobené bílé sukně takové nebyly, jako odpůldne. Pomačkané
byly, zplihlé. Když se doma rychtářka odstrojovala, byla už tak
unavená a ospalá, že se jí oči klížily, že sotva ruce zvedala. Jen lehla,
spala, jako když ji do vody hodí. Ta se zas jednou vytancovala! –
Za nějaký týden po posvícení přijde k rychtáři písař z budkovského
zámku se vzkazem od pana vrchního, aby mu rychtář půjčil
k nahlédnutí darovací listinu, kterou kdysi byl obci přidělen
mlýnský rybník k užívání na věčné časy. Rychtář vzal z almary klíč
a jde do komory k obecní truhle. Otevře ji a hledá listinu. Dobře ji
znal podle velikého listu tuhého papíru. Ale listina nikde. Rychtář
v zlosti vyházel všecko z truhly, znova přehraboval a přebíral, zle
přitom huboval, ale kde nic tu nic. Vtom tu na prahu rychtářka;
slyšela, že se něco děje v komoře, a přiběhla se podívat, co muž tak
vyvádí. A tu ho vidí stát zlostí zarudlého nad otevřenou truhlou,
kolem papíry a pergameny rozházené; pan písař stojí stranou
a jen se ušklebuje.
„Co se ti, proboha, děje?“ rychtářka na muže.
„Co se děje? Listinu hledám, tu o mlýnském rybníku. Čert ví,
kam se poděla.“
V tom okamžení vzpomněla rychtářka na posvícenskou muziku,
na své nažehlené sukně – a na to, čím si pomohla, aby vzadu
líp odstávaly.
„Propánaboha!“ vykřikla. „Já – –“
Nedořekla. Hlava se jí zatočila z toho, co vyvedla. Ale rychtář,
jak byl v ráži, skočil k ní, za ruku ji chytil, až bolestí vyjekla a hned:
Pověz! Pověz!
A tak se rychtářka přiznala k tomu, co vyvedla s listinou. Rychtář
spráskl ruce nad hlavou.
„A kams ji potom dala?“ ptal se bez dechu.
„Kdybych já to, chudák, věděla! Já byla tehdy tak ospalá, že nevím,
přinesla‑li jsem to domů, nebo ne.“
Rychtář byl bez sebe. Písař, který na to dosud mlčky hleděl,
povídá:
„Snad ta listina není ze světa, rychtáři! Hledejte a přineste ji
potom na zámek!“
S tím písař odešel. U rychtářů bylo boží dopuštění. Všecko stavení
bylo vzhůru, prohledán kdejaký kout, ale nešťastná listina
nikde. K poledni utíkala rychtářka do hospody ptát se, jestli tam
po muzice takovou listinu nenašli, ale marně. To že by ji byli vrátili,
povídal hospodský, kdepak, takovou věc! A tak se rychtářka
vrátila s nepořízenou. Listina byla dočista pryč.
Rychtáři bylo horko, když musel na zámku hlásit, že se listina
o mlýnském rybníku ztratila. Ale pan vrchní si mnul pod stolem
ruce. Věděl, že se jeho pán tuze mrzel na to darování, které učinil
jeden z jeho předků.
Slavíkovičtí to nemohli svému rychtáři odpustit, že přišli o rybolov;
vrchnost jim listinu neobnovila, kapři v mlýnském rybníku už
jim nepatřili. A toho všeho byla vinna rychtářčina tancechtivost.