O chrámu vyšehradském

Nad vyšehradskou skálou pnou se k nebi bílé věže kolegiátního
chrámu svatých Petra a Pavla. V těch místech, jak pověst vypravuje,
kníže Bořivoj založil kostel svatého Klimenta, první v Čechách;
jiné povídání jinam umisťuje kostel ten, patrně neveliký. Ve starém
tom kostelíku uložil prý sv. Cyril ostatky sv. Klimenta, které
potom po třech letech odvezl do Říma. Byl prý tu i sv. Václav křtěn,
i škola slovanská tu byla, kde vzdělání nabyl sv. Prokop. Vratislav,
první český král, ustanovil se na tom, že na Vyšehradě vystaví
nový, větší kostel; stalo se tak v letech 1070–1074. Král takovou
horlivost o kostel jevil, že ve zbožném úmyslu vlastní rukou chtěl
k práci přispěti, a tak prý v koši kamení nosil k stavbě. Při kostele
byla vystavěna i obydlí pro sbor kanovníků. Určil potom král, aby
v kostele tom byl pochován, a tak se také stalo roku 1092.
Pověst vypravuje, že sv. Petr při stavbě vyšehradského chrámu
poručil čertu, aby snášel kamení ze všech konců světa. Nerad činil
tak zlý duch a cestou také z pytle svého kamení trousil, jež na zem
padalo. Kam padlo, tam byla potom krajina skalnatá, neúrodná.
Postižen byl tak také kraj táborský, který je od té doby v Čechách
nejméně úrodný.
O zlém duchu vypravuje i jiná pověst, a to
O ČERTOVĚ SLOUPU,
která se váže k třem kusům kamenného sloupu, v sadě vyšehradském
postaveným. To prý knězi jednomu vyšehradskému přivedli
kdysi ženu ďáblem posedlou, aby z ní zlého ducha toho vyhnal.
Marné byly modlitby a zaříkávání kněze: teprve když skříňku se
svatými ostatky položil na hlavu ženinu, ozval se ďábel, jímž byla
posedlá. Slíbil, že tělo ženino opustí, učiní‑li s ním kněz takovou
sázku: čert poletí do Říma v tu chvíli, kdy kněz počne sloužiti u oltáře
v kostele vyšehradském mši svatou. V Římě zaletí do chrámu
Svatopetrského, vezme tam sloup jeden a poletí s ním zpět do
Čech. Vrátí‑li se takto do chrámu vyšehradského dřív, než kněz
mši dočte, propadne mu kněz svou duší. Kněz, doufaje v pomoc
boží, přistoupil na tu sázku.
A tak když vcházel kněz k oltáři, čert se pustil vzduchem do
Říma. Ale tam místo do Svatopetrského zaletěl do kostela Panny
Marie Trastevere, který byl bližší. Vytrhl tam sloup a vracel se
s ním do Čech. Ale svatý Petr nechtěl dopřáti vítězství čertu a srazil
prý jej blízko Benátek třikrát do moře. Než čert sloup z hlubin
vytáhl, bylo mnoho času zmeškáno, a tak se stalo, že kněz
na Vyšehradě dříve dočetl mši, nežli se čert vrátil. Jen o malou
chviličku se čert opozdil; ze zlosti nad tím uchopil sloup a mrštil jím
na střechu kostela tak prudce, že sloup prorazil krytbu, krov i klenutí
a padl na kamennou podlahu, kde se rozbil na tři kusy. Při tom prý
zvolal čert vztekle:
„Však bych byl vyhrál, kdyby mě ten rybář nebyl do louže srazil!“
Myslil tím sv. Petra, jenž býval rybářem, a louží mínil laguny
benátské.
Pověst o přeraženém sloupu vyšehradském vypravují ještě
jinak:
Žil prý kdysi v okolí pražském chudobný člověk, těžce živil sebe
a rodinu, měl osm dětí. Bída zle naň doléhala a on nevěděl, co počít.
Šel jednou do lesa na dříví a potká myslivce. Ten jej zastavil, dal se
s ním do řeči, a tu si mu chuďas postěžoval na svou bídu. Myslivec,
byl to sám ďábel, povídá:
„Nenaříkej, pomohu ti z nouze, budeš mít všeho dost, všecko
se ti dobře podaří. Ale něco za něco, za to mi dáš, co bude mít tvá
žena v rukou, až se domů vrátíš.“
Chuďas ďábla nepoznal, na nic nepomyslil, považoval myslivce
za čaroděje nějakého a v naději, že bude bídy zbaven, zapsal se mu
krví. Chvátal potom domů. Ale jak se ulekl, když dveře světničky
otevřel a spatřil ženu držící v rukou novorozeně, deváté dítě,
chlapečka.
Teď ho teprve napadlo, že to byl sám ďábel, s nímž uzavřel
smlouvu, a zarmoutil se velmi. Přemýšlel potom, co činit, a nakonec
se svěřil se svým trápením sousedovi, nábožnému starci. Ten
mu poradil, aby dal chlapečka pokřtít jménem Petr a toho svatého
aby vzýval o pomoc. Chuďas tak učinil. V noci po křtu se mu zjevil
svatý Petr a slíbil mu, že chlapce vysvobodí z moci ďáblovy.
Když hoch dorůstal, dal jej otec na radu sousedovu na kněžství.
Synek se potom stal knězem a první mši měl sloužiti v chrámě
vyšehradském. Ale toho dne ráno se zjevil otci ďábel, aby mu
připamatoval smlouvu. Tu svatý Petr, jenž se tam objevil, zastal se
svého chráněnce a vynutil na ďáblovi, že nebude mít moci nad duší
mladého kněze, nepřinese‑li z římského kostela sloup na Vyšehrad
dřív, než kněz doslouží mši.
V ostatku se tato pověst shoduje celkem s předcházející.
Přeražený sloup potom dlouho ležel v chrámě vyšehradském,
nežli byl odklizen; dali jej nejdříve na hřbitov, potom do kterési
kaple, nakonec se dostal do vyšehradského sadu.
Vznik pověsti o sloupu, který čert přinesl z mariánského kostela
v Římě, vykládán byl takto: když roku 1420 pražané obléhali
Vyšehrad, sháněli po Praze střelivo do velikých praků. I vylámali
Sloupy v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě, rozbili je
a kusy těmi na Vyšehrad stříleli. Ten pak, jenž k tomu radil a stříleti
dal, jmenoval se Čert.
O zbytcích sloupu je však i domněnka, že pocházejí z původního
chrámu románského na Vyšehradě.