O CHUDOBĚ

Byla jednou jedna malá chaloupka na kraji lesa, kde vítr zpíval v korunách smrků a déšť si občas našel cestu i skrz starou doškovou střechu. Když pršelo víc, kapky bubnovaly na dřevěnou podlahu a do připraveného vědra cinkaly jako drobné mince. V té chaloupce žila chudá, ale laskavá rodina.
Táta Rostík měl ruce tvrdé jako dubová kůra, protože každý den pracoval v lese. Maminka Anička uměla z trocha mouky a brambor vykouzlit večeři, která voněla po celém domě. A jejich tři děti, rozvážný Jindřich, zvídavá Liduška a nejmladší usměvavý Miroslav, byly jejich největším pokladem.
Jednoho večera se všichni tísnili pod jednou velkou peřinou. Venku fičel vítr a kapky znovu padaly do vědra.
„Tati,“ zašeptal Jindřich, „proč nemáme tak velký dům jako pan Korál z města?“ Tatínek se usmál a pohladil ho po vlasech.
„Protože máme jen to, co si vyděláme vlastníma rukama. A to je víc, než se zdá.“
Liduška si povzdechla :
„Ve škole se mi smáli, že mám záplatované šaty.“ Maminka ji objala.
„Záplata není ostuda, holčičko. Ostuda by byla, kdybychom si vzali něco, co nám nepatří.“
Miroslav jen tiše dodal :
„Mně se naše chaloupka líbí. Voní po dřevě.“ A opravdu, v chaloupce vonělo dřevo, sušené bylinky i čerstvě upečený chléb. A i když byla malá a chudá, byla plná tepla a lásky.
Jednoho dne, když Rostík sekal dříví u lesa, našel pod starým pařezem kožený měšec. Byl těžký a když jej otevřel, zaleskly se v něm zlaté mince. Rostík zůstal stát jako přimražený.
„To by nám spravilo střechu… koupilo dětem nové boty… a možná i krávu,“ zašeptal sám pro sebe.
Ale pak si vzpomněl na slova své ženy : „Vzít si něco, co nám nepatří, je ostuda.“
Večer položil měšec na stůl. „Děti,“ řekl vážně, „co byste udělaly, kdybyste našly zlato?“ Jindřich odpověděl :
„Vrátil bych ho tomu, komu patří.“ Liduška chvíli přemýšlela.
„I kdybych chtěla nové šaty… asi bych ho vrátila.“ A Miroslav se zeptal :
„A komu patří, tati?“
„To zjistíme,“ řekla maminka Anička klidně. „Zítra půjdeme do města.“ Ve městě bylo rušno. Nejvíce u radnice, kde stál bohatý kupec pan Korál a bědoval :
„Ztratil jsem měšec se zlatem! Odměním toho, kdo jej najde!“ Rostík předstoupil.
„Našel jsem ho v lese. Tady je.“ Lidé kolem ztichli. Kupec otevřel měšec a spočítal mince. Byly všechny.
„Mohl sis je nechat,“ řekl překvapeně. Rostík jen pokrčil rameny.
„Nejsou moje.“ Kupec chvíli mlčel. Pak se usmál.
„Takového člověka potřebuji. Hledám správce svého lesa. Poctivého a pracovitého. Přijmeš práci?“ Rostík se podíval na Aničku a děti. V jejich očích nebyla chamtivost, byla v nich jen naděje.
„Přijmu,“ odpověděl pevně.
Za čas měla rodina opravenou střechu, suchou podlahu a nová kamna. Nebyli z nich páni, ale už nemuseli chytat dešťové kapky do vědra. Jindřich chodil do školy v pevných botách, Liduška měla šaty bez záplat a Miroslav teplý kabátek.
Jednoho večera seděli zase spolu, tentokrát u praskajícího ohně. Liduška tiše řekla:
„Kdybychom si to zlato nechali, možná bychom byli bohatí hned.“ Maminka se usmála.
„Možná. Ale neměli bychom klidné svědomí.“ A tatínek dodal:
„Pamatujte si, děti, chudoba není hanba. Hanba je lež a nepoctivost.“ A Jindřich přikývl.
„Takže jsme byli bohatí už předtím?“
„Ano,“ odpověděl táta.
„Bohatí na čest.“
V chaloupce bylo toho večera víc tepla než kdy dřív.
Takže holky a kluci, být chudý není ostuda. Skutečné bohatství spočívá v poctivosti, pracovitosti a čistém svědomí. A to je posláním i dnešní pohádky. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina