O ROŠŤÁKU EMILOVI

Emil bydlel v domečku blízko lesa a tak hodně často do něho utíkal přes zahradu. Přeskočil plot a strouhu za ním a šup, byl za prvním stromem. Emil byl malý kluk, měl hnědé kudrnaté vlasy, co se mu kroutily do všech stran. Byl pořád ušmudlaný, u nosu měl stále nudličku, kterou každou chvilku utíral do rukávu potrhané košile. Oči měl tmavé a neposedné, tak, jako byl on sám. Nic mu nebylo vhod, stále jen mumlal a vůbec, na to jak byl malý, tak byl zamračený. Skoro nic mu nedělalo radost. Vlastně ano. Usmíval se vždy jen, když mohl něco zničit, ušpinit nebo pošlapat.
Jednoho rána, myslím, že to byla sobota, vyběhl a hned do utíkal do lesa. Nechoval se vůbec hezky. Z kapsy vytáhl bonbón, rozbalil ho a papír odhodil na zem. Za stromem objevil nádhernou houbu. Krásně zbarvenou muchomůrku. A co myslíte, Kevinku a Kubíku že udělal? Rozběhl se a vší silou do ní kopl. Odletěla daleko mezi kapradí a Emil hop za ní a pošlapal kapradí tak, že lesní zvířátka měli co dělat, aby utekli a nic se jim nestalo. Takhle to chodilo téměř pokaždé. Ale v tom lese žila rozumná zvířátka, kterým Emilovo chování vadilo. Komu by také nevadilo, když jim stále ničil jejich domečky, jejich domov. Proto zvířátka jednoho večera uspořádala poradu a hlavním bodem bylo to, jak si poradit s Emilem. Sešla se tam spousta zvířátek, malý broučci, mravenci a pavoučci, ježci a veverky, ptáčci, zajíci i srnky. Schůzka se konala pod tím nejvyšším stromem v lese. Na nejsilnější větev, aby na vše viděla, se usadila sova, ne nadarmo se říká, že je nejchytřejší. Když se zvířátka usadila, sova se zeptala : ,,Sešli jsme se, abychom si vyslechli stížnosti na Emila, tak prosím, kdo začne?” Najednou nastal takový hluk, to jak se snažili všichni křičet, aby je bylo slyšet. Mravenci si stěžovali, že jim boří mraveniště, jezevci měli po jeho každé návštěvě noru plnou odpadků, srnkám vždy rozházel krmení z krmelce. Určitě si dovedete představit, jak to vypadalo. Sova si každého vyslechla a řekla : ,,Má někdo nápad, jak s Emilem naložit?” Nikdo se však ale nehlásil. Nikoho nic nenapadlo. Teda kromě medvěda, který ho chtěl sežrat. ,,Jednoduše mu ukážeme, že se jak my, tak i les umíme bránit. Každý z nás umí něco, v čem je nejlepší a tak toho využijeme!” Zvířátka pokyvovala hlavou a ihned začala plánovat. Ten večer usínalo každé zvířátko s úsměvem a těšilo se na rošťáka Emila až ráno přijde.
A ráno opravdu přišel. Každý věděl, co má dělat. Emil chodil po lese, opět házel kameny a kopal do houbiček. Jako vždy. Jenže nevěděl, co ho čeká. Když se nohou napřáhl, že kopne do hříbku, rychlý zajíc ho vyměnil za kámen. Emil do něj vší silou kopl. Zaúpěl a chytl se za nohu. To v něm vyvolalo ještě větší zlost. Dokulhal ke krmelci, kde chtěl rozházet seno, ale ze stromů kolem něj začaly padat kaštany, žaludy a bukvice. To se snažily malé veverky. Mířily přesně, přímo na Emilovu hlavu. Emilovi začaly docházet síly. Bolela ho noha, bolela ho hlava. Vlastně byl celý bolavý z té záplavy přesných střel. Sedl si pod strom, ten nejvyšší, tam kde se scházela zvířátka a začal vzteky trhat mech a škubat rostlinky. Malým nožíkem píchal do kořenů. To neměl dělat. Strom se otřásl a zasypal Emila spoustou šišek. Emil byl zasypaný a trčela mu z hromady šišek jen hlava. Seděl a nechápal, co se to dnes děje.
Za chvíli se k němu snesla chytrá sova a lidským hlasem povídá. ,,Emile, už dlouho tě tady vídáme. Každý ze zvířátek tady, tě tu zná a vidí, jak se škaredě chováš. Dnes to nebyla náhoda, že jsi skončil v hromadě šišek. To ti provedla zvířátka z lesa, aby jsi viděl a poznal na vlastní kůži, jaké to je, když nám ubližuješ. Slibuji ti, že pokud se nezlepšíš, pokud si nezačneš vážit zvířat, přírody a věcí kolem sebe, tak my, zvířátka, zařídíme, že do lesa už nikdy nevkročíš. Zamysli se nad sebou...” domluvila sova a odletěla. Emil seděl jako opařený. Zdálo se mu to? Nebo skutečně slyšel mluvit sovu? V každém případě přemýšlel o tom, co mu sova řekla. Vyhrabal se ze šišek a pospíchal domů. Celý měsíc se v lese neukázal, až jednoho dne vkročil na území zvířátek. Všechna zvířátka si šeptala : ,,Už je tady rošťák Emil, schovejte se!” Byl to ale jiný Emil. Učesaný, čistý a bez nudličky u nosu. V ruce nesl tašku plnou kaštanů a dobrot. Došel ke krmelci, vysypal obsah tašky, otočil se a v klidu odešel. Zvířátka se sešla u krmelce a našla tam kromě dobrot i vzkaz. ,,Milá zvířátka, moc se omlouvám, za to jaký jsem byl. Je mi líto, že jsem ničil vaše domovy. Teď jsem se polepšil. Už vím, že si musím přírody vážit a chránit jí. Nebylo to se mnou jednoduché, ale už se nemusíte bát. Děkuji vám.” Zvířátka byla šťastná, že to tak dopadlo. Od té doby vždy s radostí Emila přivítají a ukazují mu krásu přírody. A Emil? Ten se změnil a ostatním vypráví o tom, jak je v lese krásně.
Další příběh je u konce. Jak se chováte v lese vy, kluci, holky? Doufám, že ne jako rošťák Emil ještě předtím, než se polepšil. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina