O divoženkách u Ostrova

Stráni při cestě z Ostrova do Kněževsi říkají Stará pec. Je tam plochý
balvan a pod ním spatřuje se otvor do stráně. Býval prý tam vchod
do dlouhé podzemní chodby, ale kdysi sesula se půda nedaleko
vchodu a chodbu uzavřela. Povídají, že se ta chodba táhla strání až
k samotě Laštovičkám, kde se z ní vycházelo na louku; tam říkali
U Bílé studně. Při té straně zůstávaly prý v chodbě divoženky.
Byly ty divoženky jako jiné ženské, ale menšího vzrůstu; zato
měly tuze veliké hlavy. Chodily ušpiněné, v rozedraných hadrech,
bosy.
Tuze milovaly divoženky tanec. Za měsíčných nocí vídali je lidé
na louce U Bílé studně tančit. Drželo se jich několik za ruce a křepčily
divoce. V té chodbě ve stráni byla prý veliká síň s udupanou
podlahou, i tam divoženky rády tancovaly. Když se točily na louce
a šel mimo mladý člověk, hned se k němu rozběhly a vtáhly ho do
svého kola. A tak ho dovedly utancovat, že div duši nevypustil.
Dospělým lidem jinak neubližovaly, jenom po dětech pásly.
Uviděla‑li divoženka někde dítě nehlídané, přikradla se k němu
a odnesla je. Bylo‑li to drobné děcko v kolébce, často položily tam
místo něho své vlastní. Takové dítě poznali bezpečně později po
tom, že mu narostla veliká hlava.
Tak také jednou ve žních přiběhly nějaké divoženky do vsi
Ostrova. Věděly dobře, že jsou lidé na poli a ve staveních že není
skoro živé duše. Slídily po vsi a jedna přišla také do mlýna. Na
dvoře nebylo živé duše, pes u boudy spal, nevzbudil se. Divoženka
vběhla do stavení, tam byly otevřeny dveře do mlynářovy světnice,
nikoho v ní nebylo, jen děťátko spalo na kolébce. Honem vskočila
divoženka do světnice, vyzvedla děcko z kolébky, položila tam své
vlastní a huš, huš! byla venku a ze dvora.
Mlynářka se vrátila za nějakou chvíli od náhonu, kde máchala
nějaké prádlo. Zvenčí už slyšela dítě na kolébce křičet, pospíšila
dovnitř, dala mu pít, utišila je. Na div ani nepoznala, že to není
dítě její. A tak divoženčino dítě vyrůstalo ve mlýně. Teprve po
čase, když si všimli, že je děcko zakrnělé a jen hlava že mu roste,
poznali, co s ním je. Ale zacházeli s dítětem dobře ze strachu, aby
divoženky netrápily jejich dítě.
Povídá jednou stará mlečka mlynáři:
„Nač vy tu, prosím vás, máte cizí dítě ve mlýně, když můžete
mít své?“
„Kdoví kde je naše zlatá beruška,“ povídá smutně mlynář; „třeba
ji divoženky někam daleko zavedly.“
A ta stará na to:
„Divoženky chodí přece tancovat na louku U Bílé studně. Vyčíhejte
si je jednou a uvidíte, je‑li tam vaše dcera. Však ji poznáte;
není taková hlavatá, jako ty druhé!“
Tak nasadila mlečka mlynáři brouka do hlavy; také mlynářka,
jak o tom zaslechla, hned muže tuze pobízela, jen aby číhal na
divoženky. Sebral se tedy jednou k večeru milý mlynář a šel na tu
louku. Tam se schoval na kraji za keř a čekal, až divoženky přijdou.
Setmělo se, ale potom za chvíli vyšel měsíček v úplňku, svítil
modravým světlem do par na louce. Nečekal mlynář dlouho; brzy
se ukázaly divoženky, vyběhly na louku, chytily se za ruce a roztáčely
se v kole. Mlynář dával po nich dobrý pozor. A vskutku se
mu zdálo, že jedna z nich je štíhlejší, vzrostlejší než ostatní a že
nemá takovou hlavu. Počkal, až se dostalo kolo ke keři, za kterým
číhal, a když ta štíhlá přitancovala až k němu, vyskočil, chytil ji za
ruku a vytrhl z kola. Divoženky se na něho sesypaly, začaly křičet,
ale on se jich nebál. Měl kolem ruky klokočový růženec ovinutý,
ten ho chránil.
„To je moje dítě,“ křičel mlynář na divoženky; „odvedu si je
domů a dám vám to, které vám patří.“
Co měly divoženky dělat? Bránit mlynáři nemohly, a tak on si
pěkně dcerku odváděl domů. Ale ta divoženka, která nechala své
dítě ve mlýně, šla teď zpovzdáli za ním. Když mlynář s dcerkou
vcházel do mlýnských vrat, ohlédl se a viděl divoženku za sebou.
Věděl, že si jde pro dítě. Pospíchal do stavení. Mlynářka radostí
vykřikla a div neomdlela, když spatřila své dítě. Chytila je do
náručí, líbala je a hladila. Ta dcerka divoženčina zatím seděla na
lavici u kamen, dívala se, co se děje, nerozuměla ničemu. Mlynář
k ní přistoupil, vzal ji za ruku, vyvedl ji ze světnice na dvůr a ke
vratům. Za vraty stála divoženka, ta skočila k dcerce, chytila ji,
něco zakřičela a už uháněla se svým dítětem k lesu.
Mlynářova dcerka brzy si ve mlýně zvykla, ale často vzpomínala
na divoženky, u nichž vyrostla. Nespatřila je už nikdy.