O ohnivém psu na Novoměstsku

V dávných letech pálili v lesích na Novoměstsku uhlíři uhlí v milířích.
Tehda tam v tom kraji dobývali železné rudy a byly tam
peci, kde se z rudy dělala litina, a hamry, kde litinu zpracovávali
na kujné železo. Do pecí i do hamrů třeba bylo hojně dřevěného
uhlí, a vozkové je tam dováželi od milířů.
Také v městském lese Vochozi nedaleko Nového Města byl uhlíř,
měl tam chalupu, žena tam vedla hospodářství, děti pomáhaly.
Krávu vodily na pastvu, v létě houby a jahody sbíraly, do města
nosily na prodej. Uhlíř si jen hleděl milířů.
Byl ten uhlíř silný chlapík a kurážný. Ani v noci se v lese nebál,
třebaže tam divoká zvěř bytovala. Sekyru nosil za pasem a tou by
se byl dobře ubránil.
Jednou také stavěl uhlíř na pasece nový milíř. Na místě od větru
chráněném dva kůly do země zarazil a kolem nich narovnal bukových
polen ve třech vrstvách do kulata, mechem, mourem a prstí
přikryl. Nechal jen otvor, kudy by milíř zapálil. Ale protáhla se mu
ta práce až do samého večera; když potom chtěl milíř zažehnout,
zpozoroval, že nemá ani hubky, ani křesadla, a tak už toho musel
pro ten den nechat. Sebral se a šel domů.
Doma žena uhlíři schystala večeři; po večeři děti šly spát a uhlíř
seděl se ženou ještě nějakou chvíli před chalupou. Byla krásná,
teplá letní noc. A najednou povídá uhlíř ženě:
„Víš‑li ty co? Spát se mi nechce, půjdu já ještě jednou na paseku,
milíř zapálím. Bude dřív prohořelý. Škoda času.“
Žena mu to vymlouvala, říkala, ať už nikam nechodí. Ale on
nedal, sebral hubku a křesadlo, sekyru si vzal a za pas zastrčil,
řekl ženě, že přijde brzo, a šel. V lese bylo ticho, nikde se nic nehnulo.
Když uhlíř docházel k milíři, táhlo k půlnoci. A jak tak kráčí po
lesní pěšině, najednou tu proti němu vyrazí z houštiny veliký pes.
Svítil ohnivýma očima, vyplazoval ohnivý jazyk. Uhlíř se zarazil
a sáhl po sekyře. Ale v tom okamžení, pes už byl hodně blízko,
proměnil se ve velikého chlapa, tomu oči v důlkách svítily. Rozkročen
stál proti uhlíři a podával mu na dlani kus masa. Slova při tom
nepromluvil, jen se na uhlíře upřeně díval.
Uhlíř se bál toho chlapa o dvě hlavy většího než on. Ale neměl
se k tomu, aby si maso vzal. Kdoví co by se mu stalo.
Ale chlap nastrkoval ruku s masem a zle koulel očima. Tu uhlíře
něco napadlo a on povídá chlapovi:
„Co s masem, když není osoleno?“
Jen to řekl, chlap byl ten tam. Ale než by pět napočítal, byl zas
nazpět a podával uhlíři maso osolené. Uhlíř ustrašený jiného nevěděl,
než že řekl:
„Co s masem, když není na něm kmín?“
Ten chlap se v tom okamžení obrátil a už byl pryč. Ale než uhlíře
napadlo, aby utíkal, byl tu chlap zase, okmínované maso na
dlani.
Uhlíř viděl, že je zle. Ale přece ještě povídá:
„Co s masem, když je syrové?“
A chlap zas pryč. Teď byl uhlíř v koncích. Až se chlap vrátí
s masem, co mu říci? Vskutku také za malou chvilečku stál chlap
zase před uhlířem, na dlani krásnou pečeni. Jak voněla! Ale v tom
okamžení někde v dálce u některé chalupy zakokrhal kohout.
Prásk! rána, jako když hrom z čista jasna uhodí, a po chlapovi ani
památky. Propadl se do země.
Uhlíř neměl už na milíř pomyšlení. Obrátil se a chvátal domů,
byl rád, že tak vyvázl.
Tam, kde se ta příhoda stala, říkají dodnes U Milíře.