O uhlíři a medvědici pod Pernštejnem

Na kraji lesa blízko hradu Pernštejna měl před dávnými lety chatrč
uhlíř, který tam nedaleko pálil uhlí v milíři. Se ženou a s chlapcem
tam zůstával. Byl ten uhlíř statný chlapík, zdraví pevného, nikdy
nezastonal, sílu měl, že se nikoho nebál. Veliký milíř postavit bylo
mu hračkou. Jezdili k němu lidé pro uhlí, které hlavně kováři
potřebovali. Ve své chatrči se uhlíř tuze nezdržoval. Byl od jara do
zimy u milíře, kde si zřídil přístřešek z kůry; tam přenocoval, tam
se uchyloval, když byl nečas. Žena mu z domova nosila jídlo. Jen
když vypálený milíř rozházel a uhlí pro formany přichystal, odcházel
na nějaký den domů. Ale brzy se vracel do lesa, aby postavil
nový milíř.
Tak také jednou vybral se z domova, chtěje postaviti milíř na
pasece na jiné straně lesa. Tou cestou se ještě dobře nevyznal, a tak
z ní sešel a dostal se do houští ke skalině nějaké. V té skalině byl
otvor do jeskyně, a uhlíř zaslechl tam mručení. Že nebyl bázlivý, šel
blíž a nahlédl dovnitř. Myslel, že tam uvidí medvěda, a měl připravený
kyj, aby se mohl bránit, kdyby se šelma ukázala. Ale v jeskyni
spatřil jen dvě malá medvíďata. Byla to zvířátka hravá, převalovala
se v brlohu a mručela při tom. Uhlíř poznal, že matka medvědice
někam odběhla, a napadlo ho hned vzít medvídky z jeskyně. Mohl
by je odnést na Pernštejn, hradnímu pánovi, ten by mu za ně jistě
dobře zaplatil. I vlezl uhlíř do jeskyně, uchopil medvíďata každé
pod jednu paži a ubíhal s nimi domů. Nevěděl, není‑li medvědice
někde nablízku. S tou by nebyly žádné žerty!
Synek uhlířův měl velikou radost z medvíďat, která táta přinesl
domů, a byl by si rád s nimi stále hrál. Ale jeho radost dlouho ne–
trvala. Za nějakou chvíli uhlíř sebral medvíďata a pospíchal s nimi
na hrad. Tam je pán od něho rád vzal, dobře mu za ně zaplatil.
Zatím se medvědice vracela k jeskyni. Už poblíž skaliska po čichu
poznala, že tam za její nepřítomnosti byl někdo cizí. Vrazila honem
do jeskyně a tu vidí, mláďat tam není. Zařvala strašně a vyběhla
z doupěte. Rozlícená běžela po stopě únosce svých mláďat.
Tak se medvědice dostala až k uhlířově chatrči. Byl doma jen
chlapec, spal na loži. Matka odešla ke starému milíři s formanem,
který si přijel pro uhlí. Zuřící medvědice vyrazila jediným mávnutím
tlapy dveře chalupy a vběhla dovnitř. Myslela, že tam najde
svá mláďata. Ale zklamala se; nebylo po nich památky. Jen po čichu
poznávala medvědice, že tam medvíďata byla. Řvaním rozlíceného
zvířete probudil se chlapec a strašně se polekal, vida před sebou
rozzuřenou medvědici. Dal se do křiku a chtěl utéci, ale medvědice
srazila jej tlapou k zemi, bezduchého uchopila do tlamy a ubíhala
s ním do lesa.
Když se uhlíř s uhlířkou vraceli domů, ulekli se velmi, spatřivše
vyvrácené dveře chatrče. Ale když vešli dovnitř, synka nenašli
a krvavé stopy spatřili, pojala je hrůza. Domyslili se hned, co se
stalo. Uhlíř uchopil železnou tyč, vyběhl z chatrče a hnal se k jeskyni.
Před jeskyní zastihl medvědici, která se s hrozným řevem
postavila proti němu. Zoufalý otec se rozpřáhl a jedinou strašnou
ranou železného kyje skolil medvědici. Ale synka už nezachránil.
Ten ležel v mechu rozsápán, mrtev.
Tak uhlíř proto, že matce medvědici uloupil děti, přišel o své
vlastní.
Na místě, kde stávala uhlířova chata u Pernštejna, začali se
později usazovati lidé, a tak tam ves vznikla, jíž bylo dáno jméno
Nedvědice na památku toho smutného příběhu. A na obecní pečeti
vyobrazen je medvěd vzpřímený, nesoucí dítě.