O domě U Tří zvonků

Tam, kde malostranská ulice k mostu Karlovu vede, po levé straně
dům stojí, U Tří zvonků nazvaný, v jehož průčelí jako znamení
domovní vskutku tři zvonky se spatřovaly. Dům ten patří do řady
několika domů, které na tom místě byly vystavěny, kde kdysi stávaly
hradby rozlehlého památného dvora biskupského. Ten měl vchod
z nynější ulice Josefské, k Sv. Tomáši vedoucí, a hlavní jeho částí
byl palác, obydlí biskupovo, později arcibiskupovo. Také věž tam
byla, jejíž spodek do nynějších časů se zachoval ve dvoře domu U Tří
zvonků. Hradby dvora arcibiskupova byly odstraněny po založení
Nového Města pod hradem Pražským, jak nazývána byla tehda Malá
Strana. Jméno své nynější má tato městská čtvrť od XVII. století,
předtím ještě se jí říkalo Menší Město pražské. Po odstranění hradeb
dvora biskupského obehnán byl dvůr zdí, ke které za Václava IV.
byly přistavěny vně se svolením královým domy měšťanské, což se
tehdejšímu arcibiskupovi Janu z Jenštejna nijak nelíbilo.
Již ve XIII. století se připomíná ten dvůr arcibiskupský, kdy syn
krále Václava Přemysl Otakar, později zakladatel Nového Města
pod Hradem, z návodu vzbouřeného panstva povstal proti svému
otci a opanoval hrad Pražský. V domácích bojích, které tenkrát
povstaly, král Václav, mimo Prahu meškající, v srpnu 1249
od Poděbrad náhle ku Praze přitrhl, na město udeřil a dobyl ho.
Přemysl držel ještě hrad Pražský s podhradím a v mostní věži na té
straně bránili jeho lidé královskému vojsku přejít na levý břeh
vltavský.
Ale již v noci 6. srpna opustili věž a také dvůr biskupský, který
tam poblíž mostu stál. Všecky cenné věci z paláce biskupského
byly vyneseny a stavení zapáleno. Ráno potom vojsko Václavovo
přešlo přes most, obsadilo mostní věž i spáleniště biskupského
dvora, z něhož se ještě kouřilo, a zahájilo obléhání hradu Pražského.
Ale již 16. srpna smířil se otec se synem, jenž mu vydal Pražský
hrad.
Pozdější zmínka o paláci biskupském je z doby neblahého
poručníkování Otíka Braniborského a krutého řádění Němců
v Čechách, když roku 1269 německý pán kterýsi zmocnil se
biskupského paláce, kde byly veliké zásoby obilí, vína, uzenin, sýrů a
jiných věcí potřebných. Když zlé časy přešly a v Čechách opět mír
a přátelství zavládly, dvůr biskupský byl zase zvelebován, a to nejvíce
za Jana IV. z Dražic, jenž byl biskupem pražským od roku 1301. Když
zřízeno bylo arcibiskupství pražské, také arcibiskupové tam přebývali.
Ale ve válkách husitských – roku 1419 – arcibiskupský dvůr byl
vypálen a rozbořen a po celé to století zůstal v sutinách.
Když po dlouhé době potom začali zase zastavovati rozsáhlé
místo, kde biskupský dvůr býval, také domy rozbořené byly znovu
vystavěny. Zeď bývalého dvora byla zničena a domy mohly býti
dozadu rozšířeny. A tu při kopání základů pro jeden z těch domů
v místech, kde asi stávala kaple biskupská, blízko věže, přišli dělníci
v zemi na náčiní bohoslužebné, v době řádění válečného buď zapadlé,
nebo schválně ukryté. Byly to především tři zvonky, kterými se
při oltáři zvonívalo. Toho nového domu majitel dal zavěsiti zvonky
ty na síni; jedním potom zvonili třikrát denně k modlitbě, druhý
k obědu a večeři svolával, třetí se měl ozvati, když někdo v domě
zemřel.
Ponejprv se ozval tento umíráček, když zemřel domácí pán.
Za krátký čas počal za vdovou choditi do domu ženich. Brzy
zapomněla vdova na smutek a chystala se svatba. Také se v domě
leccos opravovalo, a tu ženich naléhal, aby ty tři zvonky ze síně
byly odstraněny. Je prý toho klinkání dvou zvonků za den, až hlava
bolí, a o to, aby se třetí ozval, nikdo nestojí.
Vdova souhlasila s tím, oč ženich žádal. Podomkovi poručili, aby
zvonky sundal z břevna, na kterém visely. Ale sotva ten přistavil
žebřík ke zdi, zvonky samy, nedotčené se rozezvučely. Podomek
lezl po žebříku, ale když byl téměř nahoře, praskl mu pod nohou
příčel, on spadl na zem a zlomil si nohu. To všichni považovali za
zlé znamení a vdova žádala ženicha, aby nenaléhal na odstranění
zvonků. Ale ženich dovedl ji přemluviti, a tak potom přivolán
kovář, který přinesl i žebřík, zvonky bez úrazu sundal a uložil do
komory.
Za nějaký den nato byla svatba; a tu se ráno ozval první zvonek
k modlitbě. Paní ulekána poslala hned služku, aby se podívala, co
to je. Ale za chvilku vrátila se služka vyděšena a oznamovala paní,
že je komora zamčena na klíč, že tam nikdo nevešel a domácí lidé
že všichni jsou vylekáni tím zvoněním. Paní jata byla úzkostí, ale
přemohla se, a když přišel ženich, ani mu o tom nepověděla.
Když se k polednímu svatebčané vrátili do domu a chtěli zasednouti
k svatební hostině, náhle se ozval zvonek druhý, který
jindy k obědu svolával. Ženich se zarazil, nevěsta leknutím zbledla.
A zase zjistili, že komora byla zamčena, že zvonek sám od sebe
zazněl, nikým nedotčen.
Usedli svatebčané ke stolu a zanedlouho bylo zase veselo ve
světnici při svatební hostině. Všem chutnalo, jídla bylo v hojnosti,
dobrého vína nalévali, a tak si nikdo ničím rozmar nekalil. Když
pak na stůl všelijakých sladkostí nanesli, vstal ženich a uchopil
stříbrný pohár svatební, aby si podle obyčeje s nevěstou připil na
zdraví. Pronesl přípitek a nevěstě pohár podal. Když jej pozvedala
ke rtům, náhle zvenčí zazněl třetí zvonek, umíráček. Všichni se
ulekli nemálo, nevěsta zůstala, že by se byl krve nedořezal, pohár
už ke rtům nedonesla, náhle se skácela bez hlesu k zemi. Ozval se
křik, všichni běželi k nevěstě, kterou ženich pozvedal a křísil. Ale
marně – byla mrtva.
Takový byl smutný konec veselé svatební hostiny. Hosté se brzy
vytratili z domu, z něhož potom na druhý den po svatbě vypraven
byl pohřeb. Ty zvonky se poté ztratily z domu a jen jméno mu po
nich zůstalo. Dnes už ani znamení domovní je nepřipomíná.