PLÁČ NENÍ SLABOST

— Tati, slib mi, že se nebudeš zlobit, když ti něco řeknu.
— Řekni to, synu.
— Ne, nejdřív mi to slib.
— Dobře, slibuji.
— Dnes jsem se rozplakal před celou třídou.
— Opravdu? Proč?
— Paní učitelka řekla, že jsem udělal úkol špatně, ale já jsem si byl jistý, že je správně. Už jsem to prostě neunesl.
— A bojíš se, že se kvůli tomu budu zlobit?
— Ano. Spolužáci říkali, že pláčou jen slabí.
— Poslouchej mě pozorně, chlapče. Jsou dvě věci, které chci, abys si zapamatoval na celý život.
— Poslouchám, tati.
— Za prvé: jsem na tebe hrdý.
Pláč není slabost — je to síla. Jen ti, kteří opravdu cítí, dokážou plakat. Máš srdce, které umí milovat, soucítit i bolet. Věř mi, i tvoji kamarádi plakali, jen to nepřiznali. Nestyd se za své slzy — ony smývají bolest a čistí duši.
— A to druhé?
— Dělat chyby je naprosto normální.
Všichni chybujeme — já, maminka, každý člověk. Důležité není se chybám vyhnout, ale naučit se z nich. Spadneš, vstaneš, zkusíš znovu. Takto rosteme.
Nikdy se nebudu zlobit, že jsi plakal nebo že jsi udělal chybu. Naopak — jsem pyšný, že mám syna, který se nebojí cítit, který se nebojí být člověkem.
Protože schopnost plakat a odvaha dělat chyby — to je skutečná síla.
To je odvaha opravdu žít.
Zvedni hlavu, můj chlapče.
Kráčej životem s otevřeným srdcem.
Zdroj Facebook