O dubeneckém zvonu

Za dávných dob, kdy v Dubenci vládl loupeživý rytíř Kolda, se ve zdejším kostele sv. Josefa stala podivuhodná věc. Chudý chlapec Antonín se jeden zimní večer, bylo to zrovna den před Vánoci, vracel domů a brečel. Jeho otce před dvěma lety nechal zabít rytíř Kolda za zradu a jeho matka skonala před týdnem na zápal plic. Doma mu zbylo pět sourozenců, o které se musel jako nejstarší postarat a on pro ně opět nezískal žádné jídlo. Už tři dny nikdo z nich nejedl a Antonín nejedl už týden, protože od matčiny smrti rozděloval všechno jídlo svým sourozencům. Každé zakručení v břiše ho nutilo ještě do většího pláče. Vtom začala příšerná chumelenice a Antonín se rychle běžel schovat pod stříšku nad dveřmi kostela. Sedl si pod ní a přemýšlel, jestli by v této husté chumelenici vůbec trefil domů, ke svým hladovým bratříčkům a sestřičkám. Najednou se však rozezněl dunivý hlas kostelního zvonu a dvířka, která vedla nahoru na zvonici, se s hlasitým zavrzáním otevřela. Antonín se trošku vylekal, ale řekl si, že by za těmi dvířky mohlo být větší teplo, než tady venku a vešel dovnitř. Až když stoupal do schodů vedoucích ke zvonici, uvědomil si, že se v Dubenci povídá o čertu, jenž dveře vedoucí ke zvonu zamkl, klíč spolkl a po sto let se na zvonici nikdo nedostal. Začal se obávat, co ho nahoře u zvonu čeká, avšak zpátky se neobrátil. Když vyšel nahoru, chvíli neviděl nic, protože všude byla jen tma, ale po chvíli se celá zvonice ozářila jasným oranžovým světlem a na zvonu seděl čert. Antonín chtěl utéct, avšak nohy mu zdřevěněly a on se nemohl ani hnout. Čert se zlověstně zachechtal a povídá: „Dnes je tomu právě sto let, co mě sem vládce pekel Lucifer za trest poslal, abych tuhle zvonici hlídal. Sto let jsem tady vydržel a nevkročila jsem ani noha, protože jsem dveře zamkl.“ Na chvíli se zamyslel a spíše pro sebe prohodil: „Stejně to byl skvělý nápad takhle si usnadnit hlídání a nikomu přitom neublížit.“ Pak se však rozkřikl na Antonína: „Dnes měl můj trest skončit, ale ty si všechno zkazil. Proč si sem chodil? Teď tě budu muset shodit ze zvonice, jako jsem měl shodit každého, který sem přišel. Já tě nechci zabít, mám lidi rád, ale když tě nezabiju, budu tady muset zůstat navždycky! “ Antonín byl hrozně vyděšený a ptal se čerta: „ Nešlo by to nějak zařídit, abych odešel domů živý a ty ses mohl vrátit do pekla?“ Čert chvíli přemýšlel, a pak odvětil: ,,Bohužel nešlo, musím tě ze zvonice shodit, avšak než to udělám, dám ti ještě možnost posledního přání.“ Antonín v tu chvíli okamžitě pomyslel na své hladové sourozence a řekl: „Mým posledním přáním je, aby se někdo postaral o mé sourozence.“ Čert zakýval souhlasně hlavou a strčil do Antonína, jenž sletěl z věže a byl na místě mrtvý. Čert se jen smutně podíval dolů, utřel si slzu a odletěl do pekla. Pro Antonínovy sourozence si druhý den přijel bohatý šlechtic z Libotova a choval se k nim jako k vlastním dětem, které bohužel neměl. Každý rok před Vánoci se večer rozezní dubenecký zvon a mezi lidmi se vypráví, že za jeho provaz tahá duch chlapce Antonína, kterého ani před smrtí nenapadlo myslet na sebe, mohl si sice zachránit život, kdyby si přál něco jiného, ale on se rozhodl zachránit život svým pěti sourozencům. A na počest tohoto dobrého činu lidé z Dubence pojmenovali zvon podle Antonína - Antonínek.