O šatním ramínku

Bylo, nebylo v jedné malé vesničce nedaleko Jičína žil mladý jinoch Honza. Honza byl už jako malý chlapec hrozně pečlivý a trpělivý. Rodiče proto chtěli, aby se stal písařem. Psaní však Honzu nebavilo, radši sbíral různé zbytky drátků a vytvářel z nich drobné ozdůbky, kterými obdarovával děvčata z okolí. Honzovi rodiče a hlavně tatínek z toho však radost neměli. „ Kluku ušatá, kdyby ses radši věnoval pořádné práci, ale ty pořád jen sedíš a motáš nějaká cingrlátka z drátků“, láteřil otec. Všichni si z Honzy dělali blázny a nikdo nevěřil tomu, že by z toho kluka někdy mohlo být něco pořádného.
V kraji, ve kterém Honza se svými rodiči bydlel, byl i zámek, v němž žili král s královnou a jejich dcera princezna Terezka. Terezka byla velmi krásná a hodná a v zástupu na ní čekala řada nápadníků. Každý z nich si to však námluvy hned rozmyslel, jakmile vstoupil do zámku. Všude se totiž válely Terezčiny šaty, kterých měla tolik, že je neměla kam dávat. Princové pochopili, že pro ně v zámku už prostě není místo. Terezka z toho byla hrozně smutná. O tomto jejím problému vědělo brzy celé království. Lidé měli Terezku rádi a přemýšleli, jak ji pomoci, nikoho však nic nenapadalo.
Až jednou se to dozvěděl Honza a dostal nápad. Zašel k místnímu dráteníkovi, koupil si od něj obrovskou cívku drátku a zavřel se do kůlny, kde strávil tři dny a tři noci. Čtvrtý den vyšel a s pytlem plným čehosi vyrazil na zámek, kde se nechal slyšet, že má něco, co princeznin problém vyřeší.
Pustili ho tedy dovnitř a Honza vysypal před udivenou královskou rodinu hromadu zvláštně smotaných drátků. „Co to má být?“, ptali se všichni. „ To je šatní ramínko, můj vynález, přineste mi nějaké šaty a já vám ukážu, jak to funguje“, odvětil Honza. Pro šaty nemuseli daleko, byly totiž opravdu všude. „Takhle na to šaty pověsíte a můžete kdekoliv zavěsit, uvidíte, že vám to ušetří spoustu místa a princové se sem znovu jen pohrnou!“, vysvětloval Honza. Všichni byli nadšení, celý den sbírali po zámku šaty a věšeli je na šatní ramínka. K večeru byl zámek uklizený a šaty na ramínkách navěšeny na dlouhých dřevěných tyčích. „Ty jsi mě zachránil!“, zvolala princezna a vlepila Honzovi pusu na tvář. „Jmenuji tě královským výrobcem šatních ramínek, založíme ti dílnu a budeš moci vyrábět ramínka pro lidi v celém království, možná by se to mohlo chytit i v cizině, je to úžasný nápad!“, radoval se král.
Honza byl spokojený, dostal svoji dílničku, kde si splnil svůj sen, celý den si motal z drátků šatní ramínka a brzy byl známý nejen ve svém království, ale i ve všech sousedních a byznys se mu rozjel ve velkém. Všichni byli šťastní! Terezka se zanedlouho vdala a Honzovi rodiče měli radost, že je z toho jejich kluka konečně něco pořádného!