O dvou žebrácích v Petrovicích

Hlad je zlá věc. A když padne na celý kraj, tím horší. Teď už u nás
takového něco se nepřihodí, ale za starších dob stávalo se nejednou,
že po veliké neúrodě nebo po válce, kdy kraje byly zpustošeny,
zavládl v zemi hlad. Tehda i mnoho lidí umíralo. Jedni z hladu
vysílením, druzí, že hleděli hlad utišiti všelijakými bylinami, kůrou
stromů a jinými věcmi nezáživnými. Také nakažlivé nemoci
vznikaly z hladu a úmrtnost byla tím větší.
Tak také jednou panoval hlad na Novoměstsku. Byla dvě neúrodná
léta po sobě, a tak to soužení přišlo. Lidé se vydali z posledních
zásob a bylo zle. Také žebráci byli tehda na tom špatně. Kdo by jim
byl co dal? V té době přišli jednoho dne dva žebráci do Petrovic.
Celou ves zchodili, nikde ani o suchou kůrku nezavadili. Až přišli
k jednomu velikému statku, tam zrovna selka pekla chléb. Měla
tam ještě něco mouky v zásobě, nebylo jim tak zle. Žebrákům už
ve vratech stoupala vůně chleba do nozder. Vešli dovnitř, proboha
prosili, že už hladem ani chodit nemohou.
Selka se slitovala nad žebráky, skrojila bochník a skrojek podala
jednomu ze žebráků.
„Nate, rozdělte se!“
Tu toho, kterému selka chléb podala, napadlo, že by sám mohl
mít celý kus; obrátil se a dal se do běhu, aby tomu druhému
s chlebem utekl. Ale ten druhý za ním – a nastala honba. Za nějakou
chvíli počal druhý prvního dohánět a konečně ho chytil v místě,
kterému říkají Hraničky. Povalil žebrák žebráka k zemi a rvali se
zuřivě. Bili se, škrtili se, tahali se o krajíc a váleli se po zemi. Tu
jeden z nich z kapsy nůž vytáhl a vrazil jej druhému do prsou.
Ten druhý zase, jak prvního za krk držel, poslední silou uhodil
jím o zem; hlava narazila na kámen, a tak si ten žebrák lebku roztříštil.
Oba žebráci byli mrtvi v té chvíli. Tak je našli lidé, viděli,
jak chtivost z hladu a závist připravily je o život. Skrojek chleba,
o který se servali, ležel vedle nich na drnu.
Na místě, kde ti dva žebráci zahynuli, vykopali jim lidé společný
hrob a pohřbili je tam. Za nějaký den potom přiběhla nějaká
bába z Petrovic navečer domů na smrt vylekaná. Šla prý z práce
a cesta ji vedla přes Hraničky. A jak tam míjela čerstvě navršený
hrob, hrůza! vidí na něm sedět oba ty zabité žebráky. Smrt mohla
mít z toho leknutí.
Dlouho potom ještě lidé vídali to strašidelné zjevení a také slýchali,
jak ti žebráci naříkají. Postavili tam potom kámen s nápisem,
co se tam stalo a kdy. Zatím pominula bída a hlad, žebráci přestali
se zjevovat.
Kámen stojí v Hraničkách u Petrovic dosud, ale nápis už přečísti
nelze. Jen pověst o tom se udržela.