O Švédech u Svitav

Tam, kde vede silnice od České Třebové do Svitav sedlem jilavským,
spatřuje se při hranici českomoravské strmá skála, které říkají
Švédská zeď. To jméno prý pochází z nešťastných let XVII. století,
kdy v našich zemích zle řádily švédské tlupy.
Ve válce třicetileté přišli Švédové na Moravu v r. 1642, vedeni
generálem Torstensonem, a zle řádili v krajích severních a
východních. V Olomouci i jiných městech byly posádky švédské.
Některá z měst těch zůstala v rukou Švédů až do samého skončení
Války mírem vestfálským r. 1648. Morava přivedena byla řáděním
Švédů na pokraj záhuby. Jedna ze souvěkých zpráv uvádí, že Švédové
tehda poplenili, požehli a rozbořili na Moravě dvaadvacet měst,
tři sta šedesát hradů a zámků, tři sta třiatřicet vesnic.
Byly to hlavně jízdecké tlupy švédské, které tehda na zájezdech
přepadaly vesnice i města. Tak se hnal jednou takový houf jezdců
na město Svitavy. Ale nepřátelé tito spletli si cestu a bloudili.
Chytili potom v lese nějakého domácího člověka a přinutili, aby
jim ukázal cestu na Svitavy.
Svitavští zatím dostali zprávu, že se Švédové objevili v okolí,
a soudili najisto, že nepřítel přepadne i jejich město. Lidé modlili
se za odvrácení zkázy. A tu se objevila v kraji hustá mlha; Švédové,
kteří byli už nedaleko města, ztratili nadobro směr a místo na
Svitavy hnali se ke hranicím. U hranic stávala hospoda při cestě,
kde v klidných časech bývalo živo. Zastavovali se tam vozkové
s povozy i pocestní k odpočinku, k občerstvení, a hospodský měl
dobré obchody. Ale od doby, kdy se válka převalila na Moravu,
bylo v hospodě u cesty jako po vymření. Teprve když švédská rota
tam přijela, bylo v hospodě živo, ale o takový obchod hospodský
nestál. Litoval, že neutekl, a byl jen rád, že ženu a děti poslal včas
do bezpečí. Musel nalévat piva i vína, musel jídlo shánět vojákům
žíznivým i hladovým.
Ještě horší věc čekala na hospodského. Když se Švédové dosyta
najedli a dost napili – bylo už pozdě večer –, velitel pobídl je k další
cestě. Nechtělo se jim, v hospodě bylo blaze. Ale nic naplat! Rozkaz
je rozkaz, a tak švédská chasa chystala se k odjezdu. Tu poručil
velitel hospodskému, aby šel před nimi s rozžatou lucernou a vedl
je, aby zase nezabloudili. Hospodský musel poslechnouti. Ale po
cestě přemýšlel, jak by Švédy přelstil. Vyznal se dobře v těch místech
i potmě. Proto v pravý čas odbočil od cesty, náhle pak zahodil
lucernu a dal se doběhu. Švédové, tím překvapeni, pustili se za
ním. Ale ne daleko. Hospodský doběhl až k srázné skalní stěně,
tam uskočil stranou a přikrčil se za křoví. Ozvaly se strašlivé výkřiky:
přední jezdci sletěli ze srázu do hlubiny. I druzí za nimi
padali, pokud nemohli zadržeti rozběhnuté koně. Ti, kteří sletěli
ze skály, byl mezi nimi i velitel, zabili se všichni.
Ti, kdo nahoře zachránili život, proklínali hospodského, který je
zradil. Měli za jisté, že leží také pod srázem zabitý. Ale ten setrval
v úkrytu, dokud se Švédové nevzdálili. Život zachoval, ale o hospodu
přišel. Švédové se vrátili a ze zlosti stavení zapálili. Požár svítil jim
na další cestu. –
Po letech ještě nacházeli lidé pod srázem v jilovském sedle kosti
lidské i koňské, zrezavělé podkovy a jiné pozůstatky po švédských
jezdcích.