O moru v Novém Městě

V minulých stoletích řádívala někdy v zemích evropských zlá nemoc
nakažlivá, mor, také černá smrt mu říkali. Morem nakažení
umírali již prvého nebo druhého dne. Protože tehda nedovedli se
lidé tak chrániti před nákazou, jako nyní, umírali houfně. Kde
mor vypukl, tam řádil strašlivě. Tak prý se ukázal v Čechách také
r. 1713, kde zvláště v Praze lidé houfně umírali. Zprávy o tom
docházely i na Moravu a všude se lidé lekali a báli, aby tam nebyl
mor zavlečen. Církevní vrchnost nařídila tehda zase modlitby za
odvrácení moru. Podle jejího příkazu vyzváněno denně o osmé
a o šestnácté hodině. Lidé, ať byli kdekoli, doma, na ulici, na
poli, klekali a modlili se. Potom už mor z Čech na Moravu přešel.
Ukázal se ve Znojmě, vypukl v Olomouci. V Brně ze strachu, aby
se mor do města nedostal, nikoho do města nepustili, kdo neměl
písemného osvědčení, že přichází z krajiny nezamořené.
Tak bylo i v moravském Novém Městě. Na všech cestách, do
města vedoucích, střídaly se stráže měšťanské ve dne v noci, bedlivě
střehly, aby někdo do města mor nezavlekl.
Na silnici, od hranic českých vedoucí, objevil se jednoho dne vůz
s plachtou, řídil jej starší člověk; ve voze seděla žena a čtyři děti.
Dojeli až před město k závorám na silnici. Dál nemohli. Stála tam
stráž, ta se hned ptala, odkud je vede cesta. Tu muž přiznal, že
z města Kolína nad Labem. Prý se tam mor ukázal, a měšťan kolínský,
chtěje sebe i rodinu zachrániti, vydal se na Moravu k příbuzným do
Nového Města.
Zabránili Kolíňanu v další jízdě; musel počkati před městem,
a jeden z těch, kdo tam na silnici město střehli, odebral se na rad–
nici, aby se zeptal, jak se mají zachovati. Purkmistr vzkázal pro
měšťana, k němuž jako k příbuznému se Kolíňan odvolával. Když
ten potvrdil, že má vskutku příbuzné v Kolíně, řekl mu purkmistr,
aby vyšel se stráží před město. Je‑li ten Kolíňan na voze vskutku
jeho příbuzný, smí do města, ale až po nějakém čase, až se prokáže,
že si ti lidé s sebou nákazu nepřinesli. Zatím mají přebývati
v opuštěné chatrči na břehu Černého rybníka.
Měšťan venku na silnici potvrdil, že jsou to jeho příbuzní, přivítal
se s nimi, ale ruky jim podati nesměl. Hned se museli odebrati
k rybníku do chatrče, a přísně přikázáno, aby nikam nevycházeli,
s lidmi aby styků neměli. K chatrči jim slámy navezli, aby si ji
na podlahu nastlat mohli, nějaké to prostěradlo hrubé dali, stůl
a nějakou tu židli. Jídlo nosili přistěhovalcům jednou denně jejich
příbuzní, na určité místo je kladli a zase se rychle vzdalovali, aby
s těmi Kolínskými nepřišli do styku.
Byly to smutné dny, které trávili přistěhovalci při břehu rybníka
za sychravého počasí podzimního. Páry podvečer z rybníka
vystupující jako by se až do chatrče draly, tak tam bylo studeno,
nevlídno. Dětem bylo smutno, stýskalo se jim po domově, kde žily
ve všem pohodlí. Otci i matce bylo jich líto, sami nevěděli, jaký
osud je čeká.
Jednou přišla z města děvečka k rybníku, jídlo přinesla, ale podivila
se, že jídlo od minulého dne leželo tam netknuté. Oznámila
to doma a tam tušili, co se asi stalo. Poslali stravu k chatrči i třetího
dne, ale jídlo z včerejška bylo tam ještě na témže místě.
Novoměstští příbuzní oznámili to na radnici, a vysláni k rybníku
zřízenci obecní. Ti měli přes ústa a nos šátky zavázány, v nich
hadry v octě smočené, aby se nenakazili. Přišli až k chatrči, zavolali,
a když se jim nikdo neozýval, otevřeli dveře. Ve světnici na
slámě ležela celá rodina mrtva.
Mor, před nímž ti nešťastníci uprchli z Kolína, provázel je až
na Moravu a tam je zdolal. Zřízenci oznámili věc na radnici; bylo
poručeno pro zemřelé vykopati hrob blízko chatrče, pohřbíti je
bez meškání a chatrč zapáliti. Naštěstí zůstalo Nové Město moru
zcela uchráněno.
Na hrob ubohé rodiny postaven byl kámen, na němž vytesána
byla jména zemřelých a den úmrtí. V pozdější době kámen byl
vyvrácen a rozbit a povaloval se tam u pole. Teprve po mnohých
letech zasazen byl tam na mezi, kde stojí podnes. Říkají na tom
místě U Hrobku.