O hastrmanovi u Horky

V Horce na Olomoucku byl krejčí, ten chodil za řemeslem po mlýnech:
sešíval mlynářům v okolí plátýnka, jimiž při mletí mouka prochází.
Neměl to veliký výdělek, prochodil přitom hrůza času, ale byla zlá
doba, a on si myslil, že je lepší něco nežli nic.
Šel jednou v létě ten krejčí k večeru domů ze mlýna z Chomoutova.
Chtěl si nadejít, a proto se dal chodníčkem v lese. Ten chodníček vedl
k řece Moravě, k lávce. Přichází krejčí k té lávce a tu vidí, že na ní sedí
děťátko, malinký chlapeček v košilce. Sedí, nožičky z lávky spuštěny,
klátí jimi.
Krejčí se zarazil. První jeho myšlenka byla, že to děcko spadne
do řeky. Tak tu samotinké sedí na lávce! To asi je tu nechala máma,
která někde blízko houby sbírá.
Ohlížel se krejčí kolem po lese, neuvidí‑li tu nějakou ženu, ale nikde
nikdo. Volat nechtěl, což kdyby se děcko polekalo a spadlo do vody?
Byl rád, že ho chlapeček nevidí, a zticha se plížil k lávce.
Přikrade se až k tomu malému a chytí jej do náručí, tak ho zachrání.
A tak také udělal. Dostal se na lávku, až za děcko, rozpřáhl ruce
a chňap! po malém. Ale ten se mu vysmekl, spadl do vody a krejčí
jenjen že se zachytil lávky, málem by se byl octl v řece. Než se
z toho leknutí vzpamatoval, slyší z řeky divoký smích. Zůstal jako
zkamenělý. Takové to tedy bylo děťátko? Hastrman to byl!
To leknutí krejčí odstonal. Mohl mluvit o štěstí, že tak vyvázl.
Kdyby byl spadl do řeky, hastrman by ho byl udolal.
Nikdy už si ten krejčí nenadcházel, raději šel po silnici.