O Žlutém dole u Kojetína

Blízko Kojetína je dolík, v něm je voda. Je prý tam tuze hluboko.
A voda je tam žlutavá, jako rzivá. Ale pověst tu barvu jinak vysvětluje.
Stával prý na tom místě před dávnými časy mlýn; mlynář byl bohatý
člověk, měl štěstí, všecko se mu dobře dařilo. Ale neměl srdce
k lidem, sobecký byl a lakomý; chudí si ho nechválili, od jeho prahu
chodili žebráci s prázdnou. Na čem mlynář neskrblil, to bylo jídlo
a pití. Rád se měl dobře, i hosty si zvával do mlýna, bývalo tam
hlučno.
Jednou také přišel mlynářův svátek; mlynářka napekla koláčů,
drůbeže pobila, uchystala slavný oběd. Mlynář poslal do města
pro pivo, víno měl doma, a tak bylo hojnost jídla a pití. Sešli se
na svátek hosté, bylo ve mlýně veselo. K večeru byli hodovníci
už napilí, tuze hlučeli.
Tu se přibelhal ke mlýnu starý žebrák, hladový, slyšel, jak je uvnitř
hlučno, těšil se, že si také něco k jídlu vyprosí. Přišel ke dveřím,
pootevřel a prosil o nějakou almužnu, o něco k snědku.
A tu rozjařený mlynář vstal od stolu a povídá:
„Počkejte, sám mu dám něco dobrého!“
Šel mlynář, ukrojil krajíc chleba, v síni byl hrnek s kolomazí, tou chléb
namazal a podával žebrákovi.
„Nate, dědku, a pochutnejte si!“
Žebrák neviděl, čím mlynář chléb maže. Poděkoval a odcházel
ze mlýna. Teprve venku zpozoroval, že má místo povidel kolomaz.
Rozhorlil se nad tím, že tak může někdo s božím darem šeredit.
Obrátil se ke mlýnu, odkud zněly výkřiky a zpěv, zahrozil rukou
a zavolal:
„Kéž by ses, bezbožníku, do země propadl!“
Jen to dořekl, mlýn se vším všudy se propadl hluboko do země.
Proto je voda v dole tak hluboká, žlutou barvu má od kolomazi.
A říkají o Žlutém dole, kdyby všecky potoky a studánky vyschly,
tam že bude stále vody dost.