VĆELÍ KRÁLOVNA, BAJKA

Po stvoření světa rozešlo se všechno tvorstvo, přerozmanité podle tvářnosti své na zemi, ve vodách i v povětří, a žilo, jak со k čemu bylo stvořeno. Ale po nějakém čase Hospodin, ačkoli viděl, že všecko velmi dobré jest, naklonil se s láskou k svému stvoření a poslal anděla na svět, aby všichni tvorové, kteří by měli ještě nějaká přání, předstoupili a přednesli je Stvořiteli.
Přicházeli však většinou jen nespokojenci a žádosti jejich byly leckde takové, že jen pokoušely hněv boží, a tak mnohým vyplnění jich bylo už i trestem. Jedni žádali o větší sílu, aby snáze přemohli jiného, druzí o nádhernější šat, aby se mohli chlubiti a vypínati, třetí chtěli hroznější zbraň; nejvíce však jich žádalo míti větší žaludek.
A podivno — mezi žadateli objevila se i včela královna. „I ty jsi mezi nespokojenci?” oslovil ji vyčítavě anděl, stojící před tváří Páně. „Čeho ty ještě žádáš od Hospodina?” „Prosím o dvojí”, odpověděla včela skromně, „předně, aby pokolení moje do skonání světa nepřestalo milovati práci, za druhé, aby práce naše byla i jinému platná”.
Zalíbila se pokorná žádost Hospodinu a pravil: „Prosba tvoje vyslyšena. A žes prosila o ctnost vzácnou, kterou již mnozí opovrhují, i jiné vlastnosti dobré budou tobě a tvému rodu přidány a budete ze všech tvorů nejsladší chléb jídati.” A stalo se. Vedle pracovitosti vynikají včely svorností, čistotou, dovedností i jinými přednostmi pro příklad samým lidem. Jídají nejsladší chléb, vonný pot květinek, a o ovoce své práce dělí se s člověkem, jemuž jest med i lékem. (Bajky o včelách)
Zdroj: napsal J. Fr. Hruška (1865, Pec pod Čerchovem – 1937, Plzeň), Chodská čítanka, str. 118