O hoře Pradědu

Nejvyšší vrchol pohoří Hrubého Jeseníku je Praděd na hranicích,
které dělily Moravu od Slezska. Na něm stojí rozhledna, na způsob
starodávné hradní věže z netesaného kamení zbudovaná, z jejíž
horní plošiny je překrásný rozhled po Hrubém i Nízkém Jeseníku
a do širého kraje moravského i slezského.
Jako o jiných vrších Jeseníků, tak i o Pradědu vypravuje si lid
pověsti. Jedna z nich je o původu Praděda.
Před dávnými lety pásal prý mladý ovčák stádo na horské louce
v Jeseníku. Byl chudý, ale byl se svým osudem spokojen. Nepřišel
nikdy k bohatým lidem, a tak nevěděl nic o pohodlném, blahobytném
živobytí. Až po čase, kdy si tam jednou nějaké panstvo zajelo
do hor pro osvěžení a setkalo se s ovčákem, poznal on rozdíl mezi
bohatými a chudými. A běda! Začal bohatým lidem závidět. Už
nebyl tak spokojen, jako býval. Smuten sedával na pastvě u velkého
stáda a myslel stále, jak by bylo hezké, kdyby byl bohat.
Sedí tak jednou ovčák na kameni v myšlení zabrán a tu slyší,
jak někdo za ním hlubokým hlasem volá jeho jméno. Trhl sebou
leknutím a obrátil se po hlase. Tu vidí, že se země otevřela a z ní
že vystupuje stařec obr. Hlava velikánská, dlouhé vlasy má a vousy
šedé jako skála.
Stařec vystoupil ze země, stál tam u louky vysoko vztyčen
a znova zavolal uleknutého ovčáka jménem. Ovčák přemohl bázeň
a zeptal se:
„Čeho si žádáš, pane?“
„Chci, abys mi dal nejlepší ovci ze svého stáda. Ale nechci to
zadarmo.“
Mladý pastýř se rozmýšlel, vybral nejlepší ovci a přivedl ji starci.
Ten ji vzal a řekl:
„Odměním se ti. Pojď se mnou!“
Ovčák se rozmýšlel opustit ovce, ale že byl žádostiv odměny, sebral
se a šel za starcem do lesa. Tam přišli brzy ke skále, ta vypadala
jako zavřená brána nějakého zámku. A vskutku řekl stařec:
„Tu je můj zámek. Vejdi za mnou!“
Skála se otevřela a ovčák udiven vkročil za starcem do prostranné
chodby. Tou se dostali do klenuté skalní síně, kde bylo kolkolem
bohatství stříbra a zlata, až oči přecházely.
„Naber si tuhle dukátů do kapes,“ stařec vybízel ovčáka, „tvá
ovce bude dobře zaplacena, ale chraň se vzít co jiného!“
Sotva dořekl stařec‑obr, zmizel. Ovčák stál užaslý prostřed
toho bohatství. Ale vzpamatoval se, sehnul se k hromadě zlatých
peněz a začal si jimi plnit kapsy. Když už se mu jich víc do kapes
nevešlo, litoval, že nemá, kam by ještě nějaké dal. Zmocnila se ho
žádostivost zlata. Vidí tam stát vedle krásný zlatý svícen; napadlo
ho, ten že by mohl pod halenou dobře ukrýt. Honem se shýbl,
chopil se svícnu a schoval jej při sobě. A teď ven!
Dívá se ovčák, kudy ze síně, ale východu nikde nevidí. Přišel
přece do té síně z chodby, a teď toho vchodu vidět není. Marně
obchází polekaný ovčák kolem, marně pátrá po východu ukrytém.
Jen tvrdá skála všude. Hrozná úzkost se ovčáka zmocnila. Viděl,
že je za živa pohřben ve skalním nitru země. Začal křičet, v zoufalství
pobíhal kolem a pěstmi tloukl do stěn neprostupných.
Všecko bylo marno. Konečně klesl vysílený ovčák u hromady
peněz a zticha naříkal:
„To jen proto se mi stalo, že jsem byl tak žádostiv bohatství. Co
je mi platno zlato, když tu zahynu?“
Tu najednou zjevil se v síni stařec‑obr. Rozhněvaný byl, zle se
na ovčáka mračil. A zavolal, jako když hrom rachotí:
„Nebyls spokojen s tím, co jsem ti dal. Lakota tě svedla. Sám ses
potrestal.“
V tu chvíli se zablesklo, hrom zaburácel, ovčák omdlel.
Když přišel k sobě, viděl, že leží na vrchole neznámé hory. Daleko
od něho na svahu páslo se jeho stádo.
Ta hora vyrostla na místě, kde stařec zavedl ovčáka pod zem.
Vrchol její vypjal se nejvýš v celém tom horstvu.
Ovčák poznal, že má kapsy prázdné; přišel o zlato, ale byl rád,
že život zachránil.
Nová hora dostala po obru‑starci jméno Praděd.