O Staroměstském náměstí

Veliké náměstí Staroměstské, na jehož západní straně stojí stará
radnice, na východní chrám Matky Boží před Týnem štíhlé své
věže k nebi zvedá, bylo a je středem života Starého Města pražského.
Tu odedávna sbíhal se všechen ruch města, tu střídaly se
dějinné obrazy jasné i chmurné, slavné i bolestné, jak století za
stoletím ubíhalo do nekonečného moře času. Od samých počátků
města bylo to prostranství k trhům určené. Nepřicházeli sem jen
domácí lidé a venkované z širokého okolí, aby tu plodiny a výrobky
řemeslné na prodej vykládali, kupujícím nabízeli; tržiště toto
známo bylo i kupcům z daleké ciziny. Po celé Evropě znali tehdy
tržiště pražské. To dokazují i zprávy, které o Praze podal španělský
Žid Ibrahim ibn Jakub ve století X. a které arabský spisovatel
Al Bekri ve spise svém uvádí. Tomu známo bylo bohatství české
země plodinami přírodními, a nemálo také cenil obchod v srdci
země, v městě Praze. Podle těch zpráv sem přicházeli kupci nejen
ze sousedních zemí slovanských a Normané, ale také Řekové, Židé
a Arabové, aby tu prodávali i nakupovali zboží všelikého, zvláště
kožišin a také tovarů rozličných, látek tkaných, vlněných i hedvábných,
na něž tu byl dobrý odbyt.
Během doby, jak město vzrůstalo, jak kolem toho prostranství
domy se kupily a v ulice řadily, stále rušnějším stávalo se tržiště
staroměstské, kde stavěny byly boudy a stánky pro pohodlí prodavačů.
Jistě také hluku tu bývalo dost a dost, vády a křiky povstávaly
mezi trhovci i kupujícími, že často biřici městští museli rázně
zakročiti.
Toto prostranství staroměstské však nesloužilo jen trhům.
Jakožto na nejvýznamnějším shromaždišti lidu zde vyhlašovány
byly zprávy a oznámení všeho druhu, kdyžtě šlo o to, aby brzy
byly rozšířeny po městě. I biřici z radnice přicházeli sem s vyhláškami
obecními, i hlasatelé královští z hradu často se dostavovali
s trubači, aby veřejně provolali, co mělo uvedeno býti ve známost
všemu lidu.
Na náměstí Staroměstském, nebo jak se všeobecně říkalo, na
rynku, také se někdy strojily slavnosti. Rovněž i turnaje rytířské
se zde konaly. Zaznamenáno je, že na přání krále Jana Lucemburského
slavný turnaj uspořádán byl 24. dne měsíce února 1321, kde
sám král proti soupeřům s dřevcem se rozjížděl, ale z koně přitom
spadl a koňmi ostatních zápasníků pošlapán byl a zraněn tak, že
mu šlo o život. V době pozdější, za krále Ladislava Pohrobka, když
se chystala svatba jeho s Magdalenou, dcerou krále francouzského,
kázal král Ladislav vystavět na rynku Staroměstském velikou
ohradu dřevěnou k provozování her rytířských i k tancům tak, že
přes celý rynk podlaha byla udělána vyvýšená z prken hoblovaných,
na níž i koňmo i s vozy mohlo se jezditi a také po schodech
na rynk a z rynku choditi i do okolních domů vcházeti. Leč nic
nebylo z těch slavností chystaných, neboť prostřed příprav král
Ladislav osmnáctiletý zemřel po kratičké nemoci.
Staroměstské náměstí bývalo však i jevištěm divadla neveselého.
Bývaliť tam pro výstrahu veřejnou popravováni provinilci
odsouzení k ztrátě hrdla. Nejsmutnější taková podívaná udála se
zajisté 21. června léta 1621, kdy veliké lešení postaveno bylo na
rynku, aby tam popraveni byli ti, kdož odvážili se odboje proti
nenáviděnému panovnickému rodu habsburskému. Dvaceti sedmi
dobrým lidem bylo položiti život za tu vzpouru.
Toho nešťastného dne pondělního už po páté hodině ranní započato
bylo s popravou. První pan Jáchym Ondřej Šlik vyvolán byl
z radnice na lešení, na špalek hlavu položil a meč katův zasvištěl
vzduchem. Krev vytryskla a první život byl obětován. Nato mrtvému,
který byl z hlavních vůdců vzbouření, podle rozsudku ještě
ruka pravá uťata byla. Po Šlikovi sťat byl Václav Budovec z Budova,
stařec čtyřiasedmdesátiletý, vyznání českobratrského. Třetí pan
Kryštof Harant z Polžic následoval, slovutný cestovatel, po něm
Kašpar Kaplíř ze Sulevic, stařec nad hrobem, šestaosmdesátiletý.
Za ním Prokop Dvořecký z Olbramovic, který dříve než ke špalku
poklekl, obrácen k soudcům vzkřikl: „Povězte tomu císaři, že já
nyní stojím na jeho nepravém soudu, ale on že státi musí na soudu
hrozném a spravedlivém.“ A naplnilo se: soud dějin odsoudil strašný
ten skutek Ferdinandův. Potom šli Fridrich z Bílé a Jindřich
Otta z Losu, jenž zvolal před smrtí: „Nu, milý císaři, utvrdiž trůn
svůj krví naší!“ Následoval Diviš Černín z Chudenic, katolík, za
ním Vilím z Konecchlumu, pak Bohuslav starší z Michalovic. Aby
nebylo slyšeti slov pánům nemilých, kterými kdo z odsouzených
na lešení se ozval, po vyvolání každého z nich až do provedení
rozsudku vojáci bubnovali.
Po těch odsouzených ze stavu panského a rytířského došlo na stav
městský. První z něho vyvolán na lešení vkročil Jan Sixt z Ottersdorfu,
tomu však ve chvíli poslední milost byla oznámena a on byl zpět
do vězení odveden. Po něm vyšel Valentin Kochan z Prachové, za
ním následoval Tobiáš Šteffek z Koloděj, potom Jan Jessenius, slavný
doktor lékařství, rodem Slovák, jemuž podle rozsudku před stětím
kat jazyk z úst vyřezal. Po něm Kryštof Kobr, Jan Šultys, primátor
kutnohorský, Maximilian Hošťálek, primátor žatecký, a měšťané
Jiří Haunšild, Leander Ryppel, Václav Maštěřovský, Jindřich Kozel,
Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michal Wittman, Šimon Vokáč. Těch
všech čtyřiadvacet tam na tom smutném lešení sťato bylo. Dále
popraveni byli Jan Kutnauer, radní staroměstský, a jeho otčím Šimon
Sušický; oběsili je na trámu vystrčeném z okna radnice. Po nich na
šibenici prostřed rynku pověšen byl staroměstský radní Nathanael
Vodňanský. Všech sedmadvacet popravených osvědčilo v hodině
smrti mysl pevnou a nebojácnou. Jako praví mučedníci‑hrdinové
šli na smrt. To hrozné divadlo trvalo až do jedné hodiny s poledne.
Kat Jan Mydlář, sám vyznáním podobojí, krvavé řemeslo svoje konaje,
ohled měl k odsouzeným a nikoho rukama se nedotýkal, kromě
Jessenia a těch, kdož k šibenici byli odsouzeni.
Hlavy dvanácti z popravených vyvěšeny byly v železných koších
na okolku Staroměstské věže mostecké, šest proti Malé Straně,
šest proti Starému Městu, kde po deset let zůstaly na potupu,
tělo Jesseniovo podle ukrutného rozsudku bylo rozčtvrceno a na
popravišti za městem na kůly nabodeno.
Tam, kde popravy ty se dály, v čase pozdějším velikými kameny
v dláždění vyznačeno bylo, kde stávalo lešení popravní, a dobří
Čechové z úcty k mučedníkům po nich nechodili. Dnešního dne
také vyznačeno je v dláždění smutné ono místo, ale shon denní
přes ně přechází téměř bez povšimnutí.
Po desíti letech od té hrozné popravy, za vpádu Sasů, vrátili se
čeští exulanti do Prahy v domnění, že ve své zemi klidně budou
moci přebývati. A také hned o to se postarali, aby hlavy popravených
pánů z věže byly sňaty. Stalo se tak dne 30. listopadu
roku 1631, v první neděli adventní. Toho dne po polednách příbuzní
a přátelé oněch pánů, na věž vystoupivše, sňali tam hlavy ze
železných tyčí a vložili je do přichystaných krabic. V slavnostním
průvodu za hlaholu zvonů odneseny byly krabice v rakev vložené
na márách do chrámu Týnského, kde kněz potom k lidu kázání
měl o těch dvanácti pánech a jejich žalostném osudu, přičemž je
i všechny ostatní s nimi popravené za mučedníky vyhlásil. Hlavy
těch pánů měly býti teprve následující noci pochovány na skrytém
místě. Že však právem byly obavy, aby jednou zase katolíci lebky
popravených pánů z chrámu Týnského neodstranili, rozhodnuto
bylo tajně, že budou té noci z Týna zase odneseny a pochovány jinde.
Byl prý k tomu určen nedaleký kostel sv. Salvátora při klášteře
mnichů pavlánů, tehdy z něho vypuzených. Tam za tmavé noci
odebrali se ti, kdož úkolem pochování drahých ostatků byli pověřeni,
nesouce s sebou schránky s lebkami. Otevřena byla hrobka
pod dlažbou kostelní a tam na skrytém místě byly schránky uloženy.
Ti, kdož tu věc provedli, tajemství o ní zachovali, takže nikdo
o tom nikdy nezvěděl. Tak došly hlavy pánů klidu a dodnes prý
v kostele sv. Salvátora odpočívají, neznámo na kterém místě.
Každoročně však ve výročí smutného dne 21. června duchové
popravených pánů, jejichž hlavy odpočívají u Sv. Salvátora, vystupovali
z hrobky a společně ubírali se z kostela na rynk na místo,
kde kdysi stávalo lešení popravní. Tam přidali se k nim i druzí,
kteří tu smrt mučednickou s nimi podstoupili. A dále šli všichni
za roh, před jižní průčelí radnice, aby tam na orloj pohleděli, na
dílo umné, Pražanů chloubu. Pozorovali, jde‑li orloj, postupují‑li
rafije jeho. Jestliže shledali správný chod stroje, dávalo jim to
přesvědčení, že je dobře českému národu, a pak klidně a spokojeně
navraceli se tam, odkud vyšli. Viděli‑li, že orloj nejde, že stroj je
pokažen, usuzovali z toho, že zlé časy přišly na národ, a smutni
odcházeli do kostela sv. Salvátora. A dříve než znovu sestoupili do
skrytého hrobu, pomodlili se tam za lid svůj, za navrácení míru
a pokoje.