O loupežnících na Cvilíně

Na cestě z Opavy ke Krnovu nade vsí Úvalnem spatřují se zříceniny
Cvilína. Býval to kdysi pevný hrad, ale pobořen byl nejspíše ve válce
třicetileté a už se k staré slávě nevzpamatoval. Zůstal ve zříceninách,
opuštěn. Že byly pod ním rozsáhlé sklepy a prý i tajné chodby
daleko vedoucí, hodil se v pozdějších dobách za útulek loupežné
chase, která v tom kraji řádila a přepadala hlavně ty, kdo se ubírali
silnicí pod hradem. Je o těch loupežnících pověst taková:
Mladý kupec z Opavy vyhlédl si nevěstu, dceru krnovského kupce,
vzali se a měli v Krnově slavnou svatbu. Nevěstin otec vystrojil
hostinu v sále hostince a tam hlučně hodováno. Pozdě navečer vyjeli
mladí manželé z Krnova domů, zanechali svatební hosti v nejlepší
zábavě.
Když se ženichův vůz blížil vesnici Úvalnu, ozvala se pojednou
z lesa rána z pušky a kočí skácel se z kozlíku mrtev. Koně se začali
plašit, ale vtom už vyskočilo z houští několik ozbrojených mužů,
z těch jeden chytil koně u huby a přinutil je, aby stáli tiše. Byli
to loupežníci. Ženich byl odvážný člověk, vytáhl honem pistoli
a střelil po nejbližším loupežníkovi. Zastřelil jej, ale hned nato
byl chycen a svázán. To udělali loupežníci i nevěstě, která strachy
polomrtvá se choulila na sedadle vozu. Mladí manželé přinuceni
sestoupit z vozu. Co bylo ve voze, loupežníci vybrali, koně vypřáhli
a odvedli, vůz na silnici převrhli. Také prohledali ženicha,
vzali mu peníze, které si jako věno od tchána odvážel, a odvedli
jej potom s mladou jeho ženou na hrad a tam uvrhli do temného
sklepení. Tak se těm mladým lidem den radosti změnil v den neštěstí
a hrůzy.
Zatím bylo veselo při svatební hostině v Krnově. Hudba hrála,
hosté dali se do tance. Naléváno vína a zábava byla stále hlučnější.
Přišla nějak řeč na ženskou bázlivost a někteří mladí muži tropili
si z ní úsměšky. Tu najednou přistoupila ke stolu dcerka hostinského,
nevěstina kamarádka, statečné děvče, a povídá:
„Nic vy se ženským nevysmívejte! Však je na vás, abyste nás
chránili. Ale vím, že se mezi vámi najdou také baby.“
„Oho, oho!“ bránili se křikem muži, ale rázná dívka je umlčela.
Řekla jim:
„Nu, máte‑li kuráž, můžete ji dokázat. Kdo z vás se teď sebere
a dojde na Cvilín?“
Chlapci byli zticha. Udiveně hleděli na dívku, která tu stála
s jiskřícíma očima, s odhodlanou tváří. Ptala se znova:
„Kdo tedy půjde na Cvilín se mnou? Vidíte, teď jste zticha, když
máte dokázat hrdinství. Abyste však věděli: není to žert. Když se
nikomu z vás nechce, půjdu sama, abych vám dokázala, že jsou mezi
muži větší strašpytlové nežli mezi ženami. Uvěříte mi, že jsem tam
byla, když vám přinesu větévku z jeřábu, který roste na přední
hradbě pustého hradu. Víte, že tu nikde v okolí jeřáby nejsou.“
To řekla dívka a pospíchala ze sálu. Hosté zůstali chvíli zaraženi,
ale potom si řekli, že děvče jen tak žertovalo. A že se jistě neodváží
v temné noci ke hradu, o němž se říká, že tam loupežníci
přebývají.
Ale statečná dívka provedla svůj úmysl. Sebrala v kuchyni ostrý
nůž, vzala přes sebe veliký šátek a pospíchala k Cvilínu. Dostala se
až ke hradu, ale když byla pod hradbami, zahlédla ve zříceninách
světlo, zaslechla hrubé hlasy a ženský nářek. S hrůzou poznala, že
to hlas její přítelkyně, a domyslila se, že loupežníci přepadli mladé
manžele. Bylo třeba rychle jednat, chtěla‑li zachrániti zajaté.
Nepozorovaně dostala se k jeřábu, utrhla větvičku, schovala si ji
a chvátala rychle od hradu.
Ale uvolněný kámen z hradby spadlý upozornil loupežníky,
že se k nim někdo dostal. Statečná dívka v malé chvíli zaslechla
za sebou křik a hluk. Honili ji. Že byla daleko před nimi a uměla
dobře utíkat, zdálo se, že jim unikne. Tu vůdce loupežníků, který
zůstal v hradě, v tušení, že jeho lidé dívky nedostihnou, vsedl na
koně a hnal se za nimi. Předhonil je a brzy doháněl i dívku. Když
ji dohnal, seskočil z koně a chtěl ji uchopiti. Ale statečná dívka
bodla jej nožem, že těžce zraněn se svalil. Nato dívka vyskočila na
koně a hnala se ke Krnovu. Loupežníci viděli, že je honba marná,
a vrátili se.
Dcera hostinského přiběhla domů, jeřábovou větévku hodila
v sále na stůl a všecka udýchána vyprávěla chvatně svou příhodu.
Všecko se zvedlo, pospíchali ze sálu, strojili se na loupežníky. Sehnáni
nakvap ozbrojení lidé a chvátali za dívkou na starý hrad.
Vedli si v lese zticha, chtěli loupežníky překvapit. Ale když se
dostali do zřícenin, po loupežné chase ani památky. Jen ženicha
s nevěstou našli – ale mrtvé. Svatební jejich den byl jim i dnem
úmrtním. –
Krnovští hned druhého dne začali pronásledovati loupežníky,
kteří tak hrozným činem zlekali celý kraj. Ale ti poznali, že jim
hrozí nebezpečí, a vystěhovali se ze cvilínských zřícenin někam
daleko. –
Po roce se v tom krnovském hostinci zase slavila svatba. Zase
tam tancovali v přízemním sále a mezi tanečnicemi byla i hostinského
dcera. Po nějaké chvíli objevil se mezi tanečníky neznámý
člověk, urostlý, snědé tváře a jiskrných očí, pěkně ustrojený. Bral
děvčata k tanci a vytáčel je vesele. Přišel i pro hostinského dceru
a ta si libovala dobrého tanečníka. A ten, když s ní třetí kolo tančil,
zamířil ke dveřím na dvůr vedoucím, a než se dívka vzpamatovala,
vytančil s ní ven. Myslela, že je to žert. Ale na dvoře stál osedlaný
kůň, k tomu se cizinec přitočil, vyšvihl se do sedla a silnou rukou
vyzvedl děvče k sobě. Potom pobídl koně a vyrazili ze vrat. Děvče
vidělo, že je zle, ale vyprostit se nemohlo, tak je ten člověk pevně
držel.
Hnali se k mostu přes Opavici. A tu na mostě seděl nějaký žebrák
schoulený, kůň se ho lekl, uskočil stranou, přerazil chatrné
zábradlí a zřítil se z mostu. Voda vysoko vystřikla a kůň s cizincem
a dívkou padali do hlubiny. Ale dívce podařilo se vyprostit
se z cizincovy náruče, a že uměla plovat, zachránila se. Jejímu
uchvatiteli zůstaly nohy v třmenech a on utonul i s koněm.
Druhého dne vylovili koně i s jezdcem. Byl to vůdce loupežníků,
kterého statečná dcera hostinského před rokem tak nožem poznamenala.
Chtěl se jí pomstít a přišel nepozván k tanci. Ale statečné
děvče uniklo mu po druhé a navždy.