O HOUSENCE BIBI

Jak jistě od maminky a tatínka už víte, existují housenky. Některé jsou parádnice a některé jen ojídají sladký křupavý salátek ze zahrádky zahradníka Lojzy. Mezi ty parádnice, které se každou chviličku vzhlížely v odrazu kapky rosy, patřila i naše malá Bibi. Jak už to bývá u housenek, rodí se ze stovky vajíček najednou. Takže naše milá Bibi měla stovky brášků a sestřiček, ale dospěláka nikdy neviděla. Ono, jak by také mohla, když dospělá housenka nikde nebyla a vlastně ani neexistuje. Malá Bibinka bydlela v keři plných růžových růží, který rostl v koutku zahrádky. Měla výhled na vše, co se kdy okolo dělo. Takže viděla, jak zajíc z nedalekého lesíčka přiběhl a vzal si ze záhonku dvě mrkvičky. Ale nemyslete si, že je ukradl. To ne! Nechal tam pro zahradníka Lojzu malou skleničku medu. Také viděla, jak v protějším koutě zahrádky, kde rostla košatá třešeň, měli sraz drozdi a špačci na hostinu z červených třešní. Před nimi se ale musela mít napozoru, aby ji nesezobli. Bibinka se cítila ve svém keři sama, ale v bezpečí. Jednoho dne, kde se vzali, tu se vzali objevili se dva houseňáci. Jeden hnědý a chlupatý, to byl Ondřej, a druhý celý žlutý s puntíky na zádech, to byl Kamil.
,,Jeee, ahoj kluci, kde jste se tu vzali” zeptala se jich Bibi. ,,Ahoj, my jsme sem přišli z louky za plotem” odpověděli téměř oba stejně. ,,Já jsem Bibi a bydlím tady na růžovém keři, támhle na té větvičce. Chcete se podívat?” zeptala se. ,,Nene, ale rádi bychom s tebou kamarádili, takže jestli by jsi chtěla?” ,,Ano, ano, moc!” skoro vykřikla, až se zastyděla. ,,Já jsem Ondra a tohle je Kamil. A Ty máš nádherně barevné proužky” řekl Ondra. ,,Děkuji, já vím, budu totiž tou nejkrásnější motýlí slečnou v širokém dalekém okolí!” pověděla Bibi. Oba dva houseňáci se na sebe podívali a zasmáli se. ,,Přece nikdo neví, jaký bude, až vyroste, nikdo neví, čím se stane.” řekl Ondřej. ,,Nechci to poslouchat a už se s vámi nechci kamarádit, já budu nejkrásnější” řekla a s těmito slovy se otočila a lezla si na svou větvičku. Cestou se ještě otočila a podívala na houseňáky. Už se jí nezdáli tak super, jako poprvé. Jsou to zlouni, pomyslela si a usnula.
Ráno ji probudilo sluníčko svými paprsky, které ji lechtaly příjemně na zádíčkách. ,,To jsem nějaká unavená” pomyslela si hned po probuzení. Netušila, že tento den je tím dnem, kdy se ze slečny housenky stane kukla, ze které se vylíhne krásný motýl. Ačkoli sama nevěděla proč, začala se omotávat vlákny, aby se zakuklila. Ale protože, jak jsem říkal na začátku, to byla housenka parádnice, její kuklička hrála všemi barvičkama. Od jasně žluté, přes oranžovou, červenou, modrou a zelenou až po černou. Každý z hmyzáků, co to viděl, kroutil hlavou, ,,To jsem zvědavá, co se z ní vyklube za motýla” ptala se celého davu ploštice Eržika. ,,Dozajista to bude krása a nám budou oči přecházet” odpověděl hovnivál Karel. Všichni ulehli ke spánku a ráno nevěřili svým očím. Jejich sousedka z vedlejší větvičky, co se včera zakuklila, byla pryč. Zůstala jen puklá kukla.
A jestlipak víte, kluci a holky, co se stalo? Ne? Tak já Vám to povím. Z naší milé malé Bibi se stal noční motýl. Z fintivé a namyšlené housenky se stala obyčejná můra. Takže nejen lidé, ale i malý broučci ze zahrádky se k sobě mají chovat hezky a být na sebe milí a ne namyšlení a zlí. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina