JAK V MANŽELSTVÍ ROZDMÝCHAT VÁŠEŇ

Z vašich příběhů – Jak v manželství rozdmýchat vášeň
Manžel odjel na služební cestu a toho osudného dne se měl večer vrátit. A protože jsme spolu už nějaký ten pátek a naše večerní romantika většinou spočívá v tom, že než ulehneme, jeden druhému řekneme, ať zhasne, rozhodla jsem se náš vztah trochu okořenit.
Přece jenom, ženská by neměla dbát jen o sebe, ale taky o manželství. Nedávno jsem se to dočetla v jednom ženském časopise. Psali tam, že je důležité partnera občas překvapit, probudit v něm vášeň, aby ve vztahu nevyhasla jiskra.
Tak jsem si řekla, že tu naši jiskru trochu rozfoukám.
Dala jsem si sprchu, navoněla se, oblékla černé krajkové prádélko (které jsem naposledy na sobě měla někdy v době, kdy Mrtvé moře bylo ještě marod a Žižka měl obě oči) a postavila se před zrcadlo.
No. Jako modelka z Victoria's Secret jsem úplně nevypadala. Ale při vhodném osvětlení a troše dobré vůle to nebude vůbec špatné.
Šla jsem do ložnice, kde jsem na posteli nacvakala asi třicet fotografií. Na prvních deseti jsem měla dvojitou bradu, na dalších patnácti se mi rolovalo břicho a na jedné jsem vypadala, jako by mě právě chytla ledvinová kolika. Nakonec jsem ale jednu vybrala.
A teď co k tomu napsat? Chtěla jsem něco hříšně svůdného. Něco, co manžela vystřelí z polobotek a připomene mu, že jeho ženská, která ho věčně komanduje kvůli vynášení odpadků, je pořád sexy kus, který stojí za hřích. Chvíli jsem přemýšlela a pak napsala:
„Miláčku, jsem sama v posteli a myslím na tebe. Představuju si, jak pomalu otevřeš dveře do ložnice, přijdeš k posteli, já se lehce nadzdvihnu a stáhnu tě za kravatu k sobě. A pak... pak už tě nenechám ani vydechnout. Budu s tebou dělat věci, na které sis v životě neodvážil ani pomyslet. Tak se koukej vrátit co nejdřív. Čekám tě.“
Přečetla jsem si to po sobě. No vida! Ještě to ve mně je! Připojila jsem fotku, zmáčkla Odeslat a s pocitem dobře vykonané práce si šla nalít skleničku, abych tu svoji odvážnou náladičku ještě trochu podpořila.
Telefon pípnul. To byl fofr, pomyslela jsem si potěšeně. Ale aby taky ne, když jsem taková sexy coura!
Na displeji svítilo:
Tchyně: „Vlastičko, já myslím, že tohle jsi nám poslat asi nechtěla.“
Překvapeně jsem zamrkala. Proč mi píše tchyně? A pak jsem se podívala nahoru na název konverzace:
NAŠE RODINKA
V hlavě se mi rozhučel včelí úl. Naše rodinka. Skupina, ve které je manžel, obě naše děti, tchyně, tchán, moje ségra, švagr a teta Magdaléna.
Jim všem jsem právě poslala svoji fotografii v krajkovém prádle a podrobný návod k plánovanému použití jejich syna, otce a švagra. Proboha!!!
V panice jsem začala hledat možnost smazání zprávy.
Telefon se znovu rozpípal.
Syn: „Mami!“
Dcera: „Já se od vás odstěhuju!“
Ségra: „Ty vole, kde jsi koupila tu podprdu?“
Studený pot se mi řinul z čela jako vodopád. Zprávu se mi konečně podařilo smazat, ale bylo pozdě. Přečetli si ji všichni kromě mého manžela. A věřím, že švagr si dokonce stihl udělat screenshot.
A telefon znovu zapípal.
Tchán: „Já bych rád podotkl, že maminka se takhle nikdy neodvázala.“
Tchyně: „Protože tys na to stejně nikdy nebyl.“
Švagr: „Dneska určitě neusnu.“
Teta Magdaléna: „Vlasti, ta černá je taková smutná, chtělo by to červenou.“
Syn: „Jestli budu mít doživotní trauma, je to vaše vina!“
A můj manžel? Ten mi zavolal až hodinu po celém incidentu.
„Prosím tě, co jste to v tý naší skupině vyváděli? Dostal jsem se k tomu až před chvilkou.“
„Chtěla jsem ti poslat svojí fotku v prádle i s příslušným komentářem a omylem to poslala celý rodině,“ zasyčela jsem.
Rozesmál se tak, že nemohl dýchat. Mně do smíchu nebylo. Dopila jsem láhev vína. Hříšné myšlenky jsem v ní úspěšně utopila. Večer se žádný zážeh nekonal.
Druhý den ráno mi tchyně napsala soukromou zprávu:
„Vlastičko, přemýšlela jsem o tom, cos včera poslala. A co psal táta. Tak jsem se rozhodla, že ho taky trochu překvapím. Taky ještě nepatřím do starýho železa, ne?“
Odpověděla jsem jí, že je to skvělý nápad, ale rozhodně jsem nechtěla znát podrobnosti.
Jenže asi za hodinu mi pípnul telefon.
NAŠE RODINKA
Tchyně: „Tak co, ty můj starej hříšníku? Dneska večer si na mě udělej čas. A jestli budeš poslušně dělat všechno, co ti přikážu, možná dojde i na to, co jsme dělali tenkrát v Chorvatsku. Tvoje čertice. “
Pod zprávou byla fotka. Tchyně v červenočerném negližé, s našpulenými rty a umělými rohy na čelence.
Chvíli jsem na to nehybně zírala. A pak jsem se začala smát tak, až mi tekly slzy.
Telefon se rozpípal.
Syn: „Nutně potřebuju toho psychiatra!“
Dcera: „Já už v týhle rodině nechci bejt.“
Švagr: „Co se sakra dělo v tom Chorvatsku?!“
Manžel: „Mami, smaž to. HNED.“
Tchyně se ozvala asi za pět minut:
„Ježíšmarjá! Já to ale posílala tatínkovi! Jak se to maže?“
Tchán: „Blaženko, už jedu.“