O SKÁKÁNÍ V KALUŽÍCH

Byl podzim a jak už to tak bývá, na podzim začíná padat listí, vítr má větší sílu a častěji prší. A to je důvod, proč některé děti nemají rádi podzim, právě kvůli dešti. Ale jsou i jiné děti, které si dokáží i toto období užít. A mezi ně patří Martinka. Malá copatá blondýnka s modrýma očkama, s milým úsměvem. Martinka, i když už je velká, chodí přece do první třídy, miluje skákání v kalužích. A proto, když prší, tak se raduje. Jenže tomu tak vždycky nebylo.
Když byla Martinka malá, to ještě chodila do malé školky, neměla ráda vodu. Jakoukoliv. Ani k mytí, ani ke koupání, natož tu, co pršela. Jednoho dne se její nelibost k vodě prolomila. To když měla jít ze školky domů. Ten den, myslím že úterý, se ukrutně rozpršelo. Martinka stála ve dveřích školky, mračila se na celý svět a nechtěla vykročit ven.
„Mami, že ty jsi nevzala deštník, ani pláštěnku?“ mrzutě se zeptala Martinka.
„Ne, zlatíčko, nevzala. Pojď, to proběhneme,“ usmála se maminka na svou holčičku. Ta se ale nechtěla ani hnout.
Najednou uslyšela něco zvláštního: „Jupí, to je paráda! Plesk a ještě jednou plesk. Hurá!“
„Co to je?“ ptala se Martinka maminky.
„Co? Já nic neslyším,“ nechápala maminka. Martinka ale zase slyšela, jak někdo vykřikuje:
„To je paráda! Skáču! Letím! Padám! Plesk.“ Martinka se začala rozhlížet kolem sebe. Přece se jí to nezdá. Opravdu někoho slyší. Zadívala se pořádně do deště a v tu chvíli to spatřila. Kapky, které padaly na zem, si to náramně užívaly. Jedna, druhá, třetí. Další a další. Vždy, když letěly dolů, volaly:
„To je skvělé, já už padám! Už to brzy šplíchne. Hurá!“ Martinka koukala na déšť. Nevěřícně natáhla ruku a jedna z kapek jí spadla do dlaně. Chvíli se jen tak kutálela po malé ručičce a když se zastavila, narovnala se a zeptala se:
„Martinko, proč nemáš ráda déšť? Vždyť je to fajn šplíchat a cákat se ve vodě. Padat nebo skákat v kalužích a přitom stříkat vodu do všech stran. Je to legrace. Navíc déšť je užitečný. Kdyby nebyl, všechno by uschlo. Tráva, květiny, zvířátka by neměla co pít. Je dobré, když občas zaprší.“ ukončila svou řeč .
„Takže se mi to nezdá? Ty opravdu mluvíš? A je vás víc, kapek, co taky umí mluvit?“ udivovala se Martinka. „Ano, mluvím, a ano, je nás víc, kdo mluví. Jenže nás slyší jen děti. Dospělí už ne.“ pokračovala kapka.
„Aha“ přemýšlela dále Martinka. „A vážně myslíš, že je to fajn skákat v kalužích? Vím, že je voda užitečná, učila jsem se to ve školce, ale když já prostě nejsem ráda mokrá.“
„Tak to zkus, Martinko. Užij si to, že prší. I déšť může být hezký. Jak ti to maminka dovolí, tak se namoč. Stříkej vodu do všeho stran,“ řekla kapka a skutálela se z dětské dlaně na zem.
Martinka nad tím přemýšlela. Třeba by to opravdu mohla zkusit. Ty kapky vypadaly tak šťastně a ona se také chtěla tak cítit. Podřepla si tedy na práh u dveří od školky a rukou si nejdříve opatrně plácla do kaluže. Opravdu jí to přišlo legrační, a tak se pousmála. Když maminka Martinku pozorovala, nevěřila svým očím.
„Co to děláš, zlatíčko?“ zeptala se své malé dcerky, která klečela u kaluže a prstem v ní trošku cákala.
„Zkouším, jaké to je, zamočit se a zacákat. Kapky říkaly, že je to fajn. A že je to legrace. Že to mám zkusit,“ vysvětlovala Martinka.
Maminka se nechápavě podívala. „Tak, říkáš, kapky, jo?“ usmála se maminka. Martinka kývla na souhlas. „Tak když ti to říkaly kapky, to se musí vyzkoušet pořádně,“ řekla maminka a poskočila si v nejbližší kaluži. Martinka vykulila oči, co to maminka dělá?
„No co, ty sis myslela, že já to neumím? Taky si umím užít déšť. A když to jde, tak to taky udělám. Teď už jdeme rovnou domů. Nevadí, když se zamočíme a zašpiníme. Doma se usušíme a převlečeme. A zima taky není. Je ideální čas poslechnout kapky a užít si kaluží a deště. Tak pojď, ukaž, jak to umíš,“ pobídla maminka Martinku. Ta, jak viděla maminku brodit se kalužemi a u toho si prozpěvovat, neváhala už ani minutu a vyběhla do deště ven. Skákala v kalužích, tančila v dešti a smála se od ucha k uchu. Kolem sebe slyšela volající kapky:
„To je super, koukej na mě, já letím!“
Od té doby má Martinka déšť ráda. Dokonce se na něj těší. Když už začíná pršet, ptá se maminky, jestli je teď ten správný čas na to užít si déšť. A pokud maminka řekne ano, Martinka vyběhne ven a tančí spolu s kapkami deště. A nejen to. Od té doby miluje vodu ve všech podobách. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina