O jezuitské zahradě

Vedle silnice pod Letnou u Vltavy připomíná se už v roce 1459 veliká
zahrada, kterou ke konci XVI. století vdova po panu Vratislavovi
z Pernštejna, rodem Španělka, z hrabat Manriquezů de Lara, darovala
řádu jezuitskému. V té době měli jezuité v pražském Klementinu
znamenitého žáka Jakuba Horčického, který po tehdejším
způsobu jméno svoje polatinil, nazýval se Sinapius, protože hořčice
po latinsku slove sinapis. Ten si už z dřívějšího studia v koleji
krumlovské přinesl do Prahy znamenitou znalost botaniky a lučby.
A tak potom v jezuitské zahradě pod Letnou dovolení měl zříditi sobě
lékárnickou laboratoř, kde z bylin nasbíraných i z jiných věcí lektvary,
dryáky a masti vyráběl a u vrat zahradních prodával Pražanům,
kteří se tam hrnuli; odbyt měl hojný, sotva stačil vyrábět.
V jezuitské zahradě stával kostelík sv. Michala, který byl roku 1786
zbořen. Zahrada měla potom rozličné osudy, až konečně v druhé
polovině XIX. století zpustla docela. Ke konci století toho vystavěna
byla na pozemku bývalé jezuitské zahrady budova Strakovy akademie
z peněz nadání, kterou odkazem zřídil hrabě Jan Petr Straka
z Nedabylic pro vyšší vzdělání synů zchudlých šlechticů českých.
Pověst vypravuje o jezuitské zahradě, že tam jezuité zakopali
veliký poklad, když byli v červnu roku 1618 direktory, správci
zemskými, do týdne z Čech vypovězeni. Jen tři z řádu věděli
o pokladě.
Než se mohli jezuité vrátiti do Prahy, ti tři zatím zemřeli,
proto se už nikdo po pokladě nesháněl. Ale lidé o něm povídali,
a tak se stalo, že nějaký švec malostranský vydal se jednou v noci
potajmu do jezuitské zahrady, aby pátral po pokladě. Měl doma
starou knížku, v té o pokladech a jejich hledání bylo psáno. Z té
poučení bral, jak by poklad jezuitský našel. Přišel do zahrady
a pátral nejdřív, uvidí‑li tam někde hořet plamínek, jaký se nad
poklady ukazuje. Ale neviděl nic. Potom se dal nazdařbůh do kopání.
Zkoušel tu i tam, ale nikde po pokladu památky, jen země
nebo skála. Tak kopal až do svítání, ale marně.
Neodstrašilo to ševce a umínil si, že přijde druhou noc zase. Nenašel
zase nic, ale nepovolil. Přišel i třetí noc a zase zkoušel tu i tam
kopati. A tu najednou pod keřem nějakým narazil motykou na cosi
tvrdého, co se mu nezdálo být kámen. Chytil honem lopatu
a vyhazoval z jámy vykopanou zemi. A tak vskutku přišel na železný
kruh na víku veliké truhlice. Chtěl se dát znovu do kopání, když tu
najednou zaslechne zvonění na poplach z věže svatovítské. Vždy
po třech úderech se ozývalo na znamení, že hoří na Malé Straně.
Švec sebou trhne, vyskočí z jámy a dívá se k městu. Vskutku vidí
zář z té strany a zdá se mu, že to zrovna v jejich ulici. V leknutí
praští švec motykou a uhání ze zahrady k domovu. Byl už blízko
ulice, kde měl příbytek, a bylo mu divné, že nikoho nevidí, kdo by
k ohni běžel. A když konečně doběhl do ulice, po ohni ani památky.
Ani nikde nablízku nic nebylo, záře zmizela, na poplach už nebili.
Bylo to divné tomu hledači pokladu, vysvětlit si to nemohl.
„Co mě to jen tak ošálilo?“ myslí si švec, ale potom se obrátí
a uhání nazpět do jezuitské zahrady. Přiběhl k jámě, ale kruh nikde.
Chytil švec motyku a kopal, kopal, až se z něho lilo, marně, kruhu
se nedokopal. Vzpomněl, že podle toho, co četl v té staré knížce
o pokladech, propadla se truhlice tuze hluboko. A to už švec kopati
nemohl, aniž by si toho lidé všimli. I zanechal dobývání té truhlice,
byl přesvědčen, že by se marně namáhal.
Po tom ševci nikdo se už nepokusil o vyzvednutí pokladu v jezuitské
zahradě. Věřili, že zapadl hluboko, přehluboko, marné bylo by
všecko kopání.__