MÝT POHŘEB A HROB

Ten příběh se udál jednou koncem léta, ale je to svým charakterem příběh dušičkový.
Kteréhosi sobotního rána pospíchám po hřebenové cestě z Pusteven na vrchol Radhoště, abych odemkl kapli, než začnou chodit první návštěvníci. Cestou dostihnu skupinku lidí – převážně žen. Působí zde nepatřičným dojmem, nevypadají jako turisté: společenský oděv, kytice květin v rukou... Každou letní sobotu dopoledne je v kapli sloužena mše, ptám se proto jedné z žen, která s sebou nese kromě kytice slunečnic i velkou vázu, jestli ty květiny jsou na výzdobu kaple. Podívá se na mě tak nechápavě, že víc se už neptám.
Odemykám vchod do kaple a připravuji vše potřebné na dopolední mši i na odpolední očekávaný nával turistů. Venku ještě znovu zahlédnu tu podivnou skupinku lidí. Minuli kapli a teď postávají opodál při okraji lesního porostu. Hlouček se zvolna rozrůstá o nově příchozí. Také do kaple přicházejí první návštěvníci – náhodní turisté i věřící, keři přišli záměrně na pravidelnou sobotní mši.
Čtvrt hodiny před začátkem mše je zvykem zvonit. Beru do ruky provaz od historického radhošťského zvonu…
Ještě než dozní jeho hlas, zahlédnu u vchodu do zvonice tu ženu, kterou jsem ráno cestou oslovil v domnění, že jde na mši. Trpělivě čeká, až dozvoním.
Pak se od ní konečně dovídám, proč jsou tady: před pár dny jí zemřel bratr. Nečekaně. Nedělali žádný pohřeb, a teď jim to chybí, mají pocit jakéhosi dluhu. Měl rád Beskydy, tak se s ním přišli symbolicky rozloučit sem, do přírody. Jsou zde i s jeho maminkou a přijdou i jeho kamarádi… Ona prý něco řekne, zapálí svíčky... Prý jestli by to nevadilo – oni pak zase vše uklidí…
Projevuji soustrast a vysvětluji, že já nejsem z CHKO. Nemohu jim nic povolit ani zakázat – je to na nich. Hlavně, aby od těch svíček nechytil les.
Paní zavádí řeč na to zvonění. Dovtípil jsem se. Vysvětluji, že teď bude mše, po ní budu zvonit k polední modlitbě Anděl Páně, ale potom – jestli si to přeje – mohu zazvonit „hranu“, jak bývá zvykem, když někdo zemře. Paní to evidentně potěšilo: „Dobře, tak my počkáme, až zazvoníte, pak hned začneme.“ Opakuje svůj scénář: „Já něco řeknu, zapálíme svíčky – my bychom je pak i s květinami zanesli do kaple, jestli můžeme.“
Za malou chvíli začíná mše. Z hloučku na kraji lesa se jí neúčastní nikdo. Po jejím skončení ještě znovu zvoním, jak jsem paní slíbil, a dál už se věnuji příchozím turistům. Na kraji lesa zatím probíhá podivný soukromý obřad – tryzna za zemřelého.
Po nějaké době přicházejí všichni průvodem do kaple. Nesou zapálené hřbitovní svíčky, květiny, procházejí mlčky mezi udivenými turisty.
Připadám si, jako bych se připletl k natáčení nějakého filmu – tak podivně, absurdně to vše působí. Kladou svíčky i květiny na první oltářní stupeň, doprostřed staví vázu s velkou kyticí slunečnic. Jedna mladá žena se osmělí a položí už povadlou rudou růži přímo na oltář...
Odcházejí opět mlčky, jen jejich mluvčí mi znovu děkuje a ptá se, co jsou dlužni za to zvonění – samozřejmě nic. Rozhlíží se po kapli, až uvidí na stěně pokladničku. „Tak já aspoň...", a vsune do ní nějakou bankovku.
Služba v radhošťské kapli přináší nejrůznější zážitky. Tento patří k těm nejsilnějším.
Jak se to stane, říkám si, že lidé, kteří se snad ani neumí pokřižovat, které nenapadne sundat čepici při vstupu do kaple, mají potřebu „za někoho zapálit svíčku“?
Člověk se prý stal člověkem, když začal pohřbívat své mrtvé.
Dnes jsou často pohřby bez obřadu, zredukovány na pouhou kremaci. Přesto jsou každoročně před svátkem dušiček ve všech prodejnách regály plné hřbitovních svící. Na našich hřbitovech pak potkáváme lidi tak trochu podobné těm z Radhoště. Modlit se mnozí z nich dávno zapomněli, ale touha něco udělat pro své mrtvé (něco alespoň v duchu říct, postát nad hrobem, zapálit svíčky…) ta potřeba nám zůstala.
A lidé často kvůli té zapálené svíci na hrobě cestují mnoho kilometrů. Ti lidé sami sebe nepovažují za věřící, ale nejsou ani nevěřící. Nevěřící člověk se takto nechová. Vede nás prastará potřeba pro své zemřelé něco udělat, něco za ně obětovat. Vždyť co jiného než obětina jsou květiny, které necháváme na hrobě s vědomím, že je do rána sežehne mráz, a zapálené svíčky které tam budou bez racionálního užitku hořet celou noc – jen tak.
Zadruhé ten příběh dokumentuje, že je dobré mít veřejný pohřební obřad a svůj hrob. Člověk totiž není majetkem svých nejbližších příbuzných, a to ani po smrti. Chci tím říct, že každý ze zemřelých měl za svého života množství vztahů i mimo svou nejužší rodinu: přátele, spolupracovníky, spolužáky, sousedy… Ti všichni by se rádi se zemřelým rozloučili a jakýmsi způsobem uzavřeli ten vzájemný vztah, k čemuž slouží právě veřejný pohřeb. Zrovna tak by se třeba i v dalších letech chtěli zastavit na hřbitově u jeho hrobu a zavzpomínat…
Mít hrob bylo samozřejmé, pokud se pohřbívalo výhradně do země. S rozšířením pohřbu žehem to už tak samozřejmé není… Je smutné, když zemřelý člověk nemá pohřeb a svůj hrob. V minulosti se to mohlo stát tak leda nešťastným obětem přírodních katastrof a válek.
Samozřejmě, že ani ten náš jménem označený hrob zde nezbude věčně, ovšem má smysl minimálně do té doby, dokud žijí lidé, kteří nás za života znali. Zdroj Facebook