O Karolinu

Na Ovocném trhu na nároží Železné ulice stojí budova, Karolinum
řečená, patřící k univerzitě pražské. Dříve tu kolej Karlova bývala,
jež se sem přestěhovala v roce 1386. To když Václav IV. směnil pro
ni dům, který tu vystavěl Johlin Rotlev, bohatý měšťan.
Rotlev, jemuž v Praze několik domů patřilo i zahrad a vinic na
stráních u města, neměl dosti na svém bohatství, chtěl větší ještě
nashromáždit. Jako jiní měšťané pražští získal i on právo kutací
v Jílovém, kde odpradávna zlato se dolovalo. Najal horníky a ti štolu
založili u Jílového, do skály se vlámali za žilou zlaté rudy, která
se tam pod zemí táhla. Pracovali dlouhou dobu, štola do skály se
protahovala, ale na silnou žílu rudnou přijíti nemohli.
A přece Rotlevovi dobře bylo známo, že ve skalách u Jílového
zlatá ruda je skryta, viděl, jak jiní lepší štěstí mají, jak jejich horníci
ze štol na den vyvážejí zlatonosnou rudu, drží ji ve stoupách
a vodou z ní zlato vypírají. Jen jemu, Rotlevovi, podařiti se nechtělo,
aby rudu našel. Ale byl do díla všecek zapálený, peněz nelitoval,
sám do Jílového častěji dojížděl na práci dohlížet. Také měšec
grošů stříbrných za měšcem tam dovážel na výplatu horníkům.
A když se po nějaké době stalo, že na žílu zlatou uhodili v jeho štole
a s drcením a rýžováním začali, radost jeho byla veliká. Ale byla
to chudá žíla: zlata z ní jen maloučko dobyli, a brzy se jim ztratila
v hluchém kamení.
Rotlev nepovolil; znovu a znovu hnal lidi do práce, aby štolu
rozšiřovali, peněz nelitoval. Jenže to už potom nebral z hotového,
to už bylo třeba prodávat. A tak zastavil a potom prodal v Praze
dům v ulici k rynku, prodal i druhý a třetí, také vinici za vinicí
do zástavy dával a prodával. Že pak bylo třeba narychlo prodávat,
málo mu platili, peníze pod rukama se mu rozbíhaly, brzy byly
pryč a bylo třeba nové shánět. Ale Rotlev byl jako posedlý chtivostí
zlata, na nic nedbal. Jeho žena, paní hodná a hospodárná, když
tu spoušť viděla, prosila muže, zapřísahala jej, ať toho nechá, ať
uschrání, co se uschránit dá, že ještě pozdě není.
„Nač ti je takové dychtění?“ říkala. „Štěstí nemáš a pochováš tam
u Jílového všecko naše jmění. Nebylo by lépe, kdyby sis tu v městě
hospodářství hleděl a zanechal zlata? Co ty víš, jak ti tam hospodaří,
když tam stále nejsi, zdali tě o rudu tajně neobírají! Nech všeho,
prodej štolu, můžeš‑li, však se kupec najde, a budeme tu zase
spokojeni živi.“
Ale Rotlev odpovídal, to že jsou ženské rozumy, ona prý nezná
než naříkat; ať jen počká a uvidí, jak on zbohatne, jak mezi
nejzámožnější Pražany bude počítán. Že by ho šidili horníci, nevěří;
má tam při nich svého služebníka věrného, člověka spolehlivého, ten
se o všecko dobře stará. A tak jináč nemožno než vydržet, však se
štěstí přece jednou ukáže.
Žena Rotlevova, když viděla, že její přimlouvání je marné,
a pozorovala, jak doma hospodářství hyne a jmění všecko jako
do tůně bezedné se ztrácí, soužila se a stranou plakávala často.
Pro zlato slzy tekou.
Neměl už Rotlev tuze mnoho, blízek byl chudobě. Ale přece jen
naděje se nevzdával. A tu jednoho dne k poledni pod okny Rotlevova
domu jezdec zastavil na koni uhnaném, seskočil a spěšně do
domu se ubíral. Byl to starý služebník Rotlevův, který v Jílovém
na štole dohlížel. Ten přinesl svému pánu zprávu nedobrou. To,
že horníci práci na štole jeho opustili, nechtějíce čekati na mzdu,
kterou pán slíbil a neposlal. A také prý se chtějí do Prahy odebrati,
aby si u pánů konšelů stěžovali na měšťana Rotleva, jenž je k práci
najal a nyní mzdu jim zdržuje.
„Ty víš, pane,“ věrný služebník dodával, „že už sám víry jsem
neměl a tobě radil zanechati díla. Ale dnešní noci podivného cosi
se mi zdálo. Ve snu uzřel jsem mužíčka drobného, jak k loži mému
přistoupil. Vousy šedé měl po pás, kytlí havířskou byl oděný, kahanec
u pasu zavěšený měl a želízko v ruce. Slova nepromluvil,
jen prstem kýval, ať vstanu, ať jdu za ním. A já vstal, vyšel jsem
za ním z chatrče a rovnou cestou ke štole. Tam on s kahancem
pozdviženým kráčel napřed, po mně se chvílemi ohlédaje. Tak jsme
došli až tam, kde horníci díla zanechali. A tu ten mužík stanul, ke
mně se obrátil a potom nataženou rukou ukazoval ke skále. Ale
zase byl němý. A když jsem se zeptati chtěl, zda mi ukazuje, kde je
zlato ukryto, světélko zhaslo, mužíček zmizel a já zůstal v čiré tmě.
Ale vtom také jsem se probudil na loži v chatrči, na ten svůj sen
podivný mysle neustále. Ráno jsem šel ke štole, abych na dílo
dohlédl, ale horníci stáli venku, volali, že do práce nepůjdou, dokud
peněz nebude na jejich mzdu. Proto jsem také hned na koně sedl
a do Prahy ujížděl, abych ti o tom pověděl a sen svůj vyjevil.“
Měšťan Rotlev, který se zatajeným dechem poslouchal, uchopil
služebníka za ruku a chvatně povídá:
„Teď, teď přestati, kdy mi z tvého snu nová naděje svítá? Peníze
sehnat musím, a honem! Jen kde vzít? Už ani Žid nepůjčí. Nač by
také půjčil? Marné by bylo shánění. Ale počkej! Počkej maličko,
přijdu hned.“
S těmi slovy odešel Rotlev do komory. Za chviličku se vrátil se
šatem nějakým světlým v ruce. Ubezpečil se nejprve, že jeho žena
nablízku není; potom šat ten rozložil, služebníkovi ukázal. Byl
to závoj, šlojíř svatební, zdobně tkaný, zlatem hustě protkávaný,
drahocenný. Ten si manželka jeho z lepších časů pro památku
schovávala, od něho nechtěla se odloučit.
„Ten vezmi a schovej!“ nakazoval Rotlev služebníkovi, šlojíř mu
podávaje. „Pospěš honem k Židu Barochovi, ať na tuhle zástavu půjčí,
co může, však bude šlojíř první, co vyplatím, až se zlata domohu.
Jdi, jdi!“
A strkal služebníka ze dveří, nežli ten mohl se ozvati k odporu.
Potom pospíšil Rotlev ženu svou vyhledat, oznámit jí, že do Jílového
pojede, že mu služebník dobré zprávy přinesl, že třeba, aby
sám zhlédl dílo. Hned také koně osedlal a venku na služebníka
čekal, až se od Žida vrátí.
„Dal?“ volal Rotlev na starého, jak jej od rynku přicházet uviděl.
A když ten přikyvoval, hned do sedla se vyhoupl a hnal se k městské
bráně, že služebník sotva stačil jej dohonit.
Ještě před večerem byl Rotlev v Jílovém, horníky sehnal, mzdu
jim vyplatil a ubezpečil se, že ráno do práce přijdou. Ale rána dočkati
se nemohl, a tak se služebníkem už před svítáním do štoly se
odebral, a tam chtěl viděti, na které místo mužíček ve snu ukázal.
Sám pak i želízko a mlátek vzal a začal do skály bušiti. Nevyznal
se však v té práci, nedařila se mu, a proto jí brzy zanechal. Služebníka
svého poslal ze štoly, aby se po hornících podíval, jdou‑li už, sám že
tam počká na ně.
Když tak osamělý seděl ve štole tiše a kahanec před ním na zemi
blikal, najednou ozval se stranou slabý šramot. Rotlev tam pohleděl
a spatřil myš, kterou přilákal kus loje na kameni položený, ke
svícení v kahanu přichystaný. Uviděl Rotlev, že myš chce ten lůj
odtáhnouti, a rozzlobil se.
„Ještě ta mě chce okrást!“ pomyslil si, vzal tiše mlátek a vší silou
po myši mrštil. Netrefil ji, ale mlátek prudce hozený udeřil do skály
při zemi, až kus kamene se odštěpil. Když pak Rotlev pokročil ke
skále, aby mlátek zvedl, spatřil, jak se tam cosi leskne. Posvítil si
kahanem, a hle! Za odštěpeným kusem třpytila se žíla zlata. Rotlev
zůstal jako omámen; ale za chvilečku se vzpamatoval, vyběhl ze
štoly a na horníky, kteří právě se služebníkem jeho ke štole přicházeli,
volal, ať jdou, ať nemeškají, že našel zlato. Šli honem za ním
a uviděli, že se nemýlil. Ihned dali se do práce, a vskutku záhy se
ukázalo, že je to mocná žíla zlaté rudy.
Tak se naráz štěstí k Rotlevovi obrátilo. Aby mohli po té žíle jíti,
bylo třeba důl prohloubiti, ale užitek byl takový, že Rotlev v krátké
době zlato mohl prodávati, horníkům platiti a že také bohatnouti
začal. Z prvního výtěžku hned od Žida šlojíř vyplatil a ženě přinesl,
kajícně se přiznávaje, že jej bez jejího vědomí zastavil. Žena
jeho nic se nehněvala, když viděla, že to byl počátek jejich štěstí.
Na památku toho pak Rotlev dolu tomu dal jméno Šlojíř.
Na díle v Jílovém vyzískal prý Rotlev zlata za třikrát sto tisíc
zlatých uherských. Tak stal se zase bohatým měšťanem. Přestavěl
pak dům svůj ve farnosti svatohavelské nákladně i s podsíní,
arkýři, s věžičkami. Trojími vraty vcházelo se do domu, jemuž po
Praze málokterý nádherou se vyrovnal.
Dům ten po smrti Johlina Rotleva král Václav IV. směnil za dům
Lazara Žida, aby tam univerzitní kolej přestěhována byla, jejíž
sídlo bylo v domě Lazarově. Ta kolej jmenovala se Hlavní nebo
Karlova, a proto dům, kdysi Rotlevův, dodnes univerzitě patřící,
jméno má Karolinum.
Dějiny znají Johlina Rotleva, jenž byl od roku 1371 mincmistrem
na Horách Kutných a založil bohatství svého rodu. Tomu vskutku
patřil dům jmenovaný, ale o jeho dolování zlata v Jílovém ani o té
příhodě se šlojířem nevědí.
V koleji Karlově, v Karolinu, byly učebny univerzitní, i profesoři
tam kdysi bydlívali. Sešlé stavení v roce 1718 stavitel Kaňka
tak přestavěl, že z vnější nádhery jeho původní zachoval se jedině
arkýř gotický, překrásná památka stavitelská z doby Karla IV.
Ke Karolinu váže se také pověst z pozdějších dob
o kostlivci s holí v ruce.
Když bývala ještě v Karolinu fakulta lékařská, stávala v jednom
z jejích sálů u dveří kostra muže neobyčejné velikosti, takřka obra,
která držela v ruce portýrskou hůl, jako by vchod do sálu střehla.
Vypravovali o ní, že to byla kostra sluhy jednoho z profesorů
anatomie.
Profesor, pozoruje mladého sluhu, viděl, že by jednou kostra
jeho byla ozdobou sbírek univerzitních, protože kostry muže tak
obrovského vzrůstu ještě tam nebylo. I pověděl starý profesor
jednoho dne sluhovi o svém nápadu a dodal, že mu rád slušnou sumu
peněz vyplatí, zaváže‑li se sluha písemně, že po smrti kostra jeho
patří profesorovi.
Sluha podivil se trochu profesorově žádosti, ale když věc uvážil,
pomyslil si: „Proč bych neprodal? Ten starý dojista umře dřív než
já a smlouva pro jiného platit nebude.“
Přistoupil tedy mladý muž na návrh profesorův a sepsána byla
o tom řádná smlouva. Potom vyplatil profesor sluhovi pěknou
řádku stříbrňáků a dodal žertem:
„Až pak jednou tu tvoji kostru upravím, postavím ji u vchodu do
sálu a portýrskou hůl dám jí do ruky. Budeš mi tu sbírky střežit.“
Sluha byl přesvědčen, k tomu že nedojde; z radosti nad snadným
výdělkem šel do krčmy a tam za peníze za vlastní kostru statečně
popíjel. A že byl přítelem dobrého truňku a teď si ho mohl dopřát,
sedal v krčmě den co den. Ještě nepropil všecky stříbrňáky, když
tu jednou, vstávaje napilý v krčmě od stolu, svalil se náhle na zem
jako podťatý dub. Mrtvice jej ranila.
A tak se přece dostala kostra obrova starému profesorovi, který
podle svých slov postavil ji v sále u dveří s portýrskou holí v ruce.
Studenti té kostře vskutku také říkali „portýr“.