O kotcích

Mezi staroměstskými ulicemi Havelskou a Rytířskou táhne se od
Uhelného trhu k ulici Melantrichově úzká ulička zvaná V Kotcích.
Za starodávna říkali „kotce“ řadě krámků nebo dvěma řadám proti
sobě postaveným – nebo také stavení dlouhému, kterým chodba
podélná procházela, shora osvětlená, po jejíchž obou stranách byly
krámky. Tak bývaly i masné krámy zřízeny. V kotcích staroměstských,
které dříve stávaly na rynku před radnicí, mívali krámky
soukeníci, pláteníci, kožišníci. V druhé polovině XIV. století pak
postaveny byly na prostranný Havelský trh čili Nové tržiště kotce
nové pro soukeníky a postřihače.
Na tom místě bývaly „větší“ kotce. „Menší“ byly tam, kde v roce 1892
byla postavena rozsáhlá budova Městské spořitelny, a táhly se až
k havelskému klášteru. V „menších“ kotcích zřízeno bylo nákladem
obce roku 1738 divadlo, kde hrány byly italské zpěvohry a německé
frašky. Od roku 1768 byl ředitelem divadla toho Josef Brunian, rodilý
Pražan, jenž aby příjmy divadla zvýšil, chtěl přilákati lid český. Proto
odhodlal se hráti také česky a jako první české představení byla
dávána veselá hra z němčiny přeložená, „Kníže Honzík“, v roce 1771.
Ale hra se nepodařila, protože němečtí herci na jevišti tuze špatně
česky mluvili.
O stavění kotců vypravuje pověst, že je vystavěla paní, která
tam vedle na Vaječném trhu obchod měla a z toho zbohatla zvláštním
způsobem. To bylo tak:
Kupovala ta paní drůbež od venkovských hokyň. Jednou přišla
k ní nová hokyně z Jílového u Prahy a nabízela slepice. Paní koupila,
a že toho dne sama chtěla mít slepici k obědu, dala jednu z těch
jílovských zabít. A v žaludku té slepice našla zrnka zlata. Paní
překvapena dala zabít i ostatní jílovské slepice a všechny měly
zlatý písek v žaludku. Paní si vzpomněla, že kdysi v Jílovém zlato
bývalo rýžováno, a nedivila se už. Čekala potom, až se u ní jílovská
hokyně objeví; když přišla, paní hned všechny slepice a kuřata od
ní odkoupila a řekla jí, ať jinému drůbež neprodává, jedině jí.
A tak těžila paní zlatý písek a domohla se bohatství. Koupila si
potom v Praze krásný dům a na místě dřevěných kotců stavení zděné,
důkladné vystavěti dala pro krámky řemeslníků a živnostníků.
Také panství si koupila nedaleko Prahy s pěkným zámkem.
Ta paní zpyšněla nemálo. Milovala nádherný a hlučný život,
v hedvábí a v zlato se strojila, ale srdce byla krutého, pro bídu
a nouzi citu neměla. Ráda se před lidmi v nádheře ukazovala, po
Praze se procházela i v kočáře jezdívala.
Toho času prostřed Karlova mostu u velkého kříže ubohý žebrák
sedával, pro lásku boží o almužnu prosil. Stáří a bída v týle mu
seděly, seschlý byl ubožák jako věchýtek, slabostí se třásl.
Mimojdoucí měli s ním soustrast a do starého sešlého klobouku
mince mu házeli, jak kdo mohl: drobné i větší. A stařeček
roztřeseným hlasem děkoval.
Jednoho dne bohatá paní z Vaječného trhu šla procházkou přes
Kamenný most. U kříže míjela stařečka‑žebráčka. Stařeček bílou
hlavu pozvedl, pro lásku boží prosil o almužnu. Ale paní pro něho
ani pohledu neměla. A tu pán nějaký, který tamtudy kráčel, tou
bezcitností bohaté paní udivený zvolal:
„Tolik bohatství, a tak tvrdé srdce! Jen abys jednou sama jako
on nežebrala!“
Hrdá paní to zaslechla, trhla sebou; potom stanula u zábradlí,
drahý prsten s kamenem z prstu stáhla, do vody hodila v té chvíli.
Zasmála se a řekla obrácena k pánovi:
„Tak, jako že toho prstenu nikdy neuzřím, nikdy se tato slova
nevyplní.“
A hle! Když na druhý den paní pro přátele hody kázala strojiti,
služebník přišel pro ni, aby do kuchyně zašla, že tam podivnou věc
nějakou uvidí. Když paní přišla do kuchyně, kuchař štiku velikou
na stole ukazoval zabitou a v prstech držel zlatý prsten – prý že
jej v rybě našel, kterou k hostině chtěl upraviti.
Paní poznala svůj prsten a tu chvíli ji zamrazilo. Toho dne měla
hostinu pokaženou, pořád jen na příhodu se žebrákem musela
myslet.
S úzkostí čekala bohatá paní, co se stane, zda se snad nevyplní,
co měla dřív za nemožné. A vskutku, v několika dnech posel
z venkova přichvátal se zprávou, že zámek její i dvůr vyhořel se vší
úrodou v stodolách uloženou. Zanedlouho potom zloději do obydlí
jejího se vloupali, stříbra, zlata i hotových peněz hodně odnesli.
Netrvalo dlouho, a kupec nějaký, jenž jí byl dlužen veliké peníze za
zboží, tajně z Prahy utekl, věřitele své tak ošidil. Brzy nato paní do
nemoci upadla; dlouho ležela a zatím obchod její tuze sešel. A tak
paní dříve zámožná těmi příhodami neblahými zchudla docela,
o všecko jmění přišla. A jak se říká: za štěstím jdou přátelé. Když
odešlo od paní štěstí, i přátelé odešli, opustili ji všichni.
Posledním ze skvostů, které ještě jí zůstaly a které kus po kuse
prodávala, aby se uživila, byl prsten v rybě nalezený. Potom nezbylo
jí než o almužnu prosit. I sedávala pak na mostě u velkého
kříže, na starého žebráka vzpomínala, na svoji pýchu a trest.
Zůstala po té pyšné paní jediná památka, jediná dobrá věc, kterou
udělala: to byly kotce staroměstské.
Známo je z dějin pražských, jak už shora bylo pověděno, že původ
kotců je mnohem starší než z doby, do níž jej pověst klade ze
století XVIII. Snad že šlo o nějaké znovuzřízení těch krámků. Dnes
už po nich stopy není; dávno zmizely a jen jméno uličky V Kotcích
po nich zbylo.