O Klementinu

Rozsáhlá skupina budov, řečená Klementinum, stojí na Starém
Městě pražském mezi ulicí Karlovou, Seminářskou, Mariánským
náměstím, ulicí Platnéřskou, Křižovnickou a náměstím Křižovnickým.
Byla vystavěna nákladem řádu Tovaryšstva Ježíšova, jezuitů,
jako jeho majetek a útulek. V těch místech býval od XIII. století
klášter dominikánů s kostelem. Jezuité dostali klášter roku 1555,
přikoupili k němu sousední domy až k Mariánskému náměstí
a Platnéřské ulici a vystavěli tam za přispění šlechty a královské
komory české velkolepou skupinu budov k účelům svého řádu.
Byl to vedle kláštera i konvikt pro synky šlechtické, seminář pro
chudé žáky, byla tu vysoká škola čili akademie, při ní gymnázium
pětitřídní, i česká škola elementární neboli obecná. K jezuitům
posílali též nekatolíci své syny na vychování a mnohý z chovanců
těch dospěv přistoupil k víře katolické. Jezuité uměli dobývati
si přízně mezi pány i měšťany. Také divadla všelijaká hrávali
s chovanci svými v nádvoří Klementina pro veřejnou podívanou.
V roce 1618 direktoři země české vypověděli jezuity z Čech; ti museli
tedy opustiti Klementinum, ale po bitvě bělohorské se tam
vrátili opět, znova tam moc svou ukazovali, horlivou rozvíjeli
činnost na obranu katolické víry a na výboj proti nekatolíkům.
Když roku 1773 papež Kliment XIV. zrušil řád jezuitů, museli
zase opustiti pražské sídlo. Nevěřili však, že by to bylo navždy,
a proto prý se usnesli, že ukryjí v sklepeních Klementina jmění
svoje ve zlatě, stříbře a klenotech dřív, než přijde úřední komise,
jež jim jmění to zabaví.
V malém domku při pobřeží Vltavy přebýval chudý zedník. Jednou
večer, už za tmy, zaklepal někdo na okno příbytku zedníkova.
Když vyšel zedník z domu, spatřil venku státi dva muže v pláště
zahalené, s klobouky do čela vtlačenými, že jim do tváře viděti
nebylo. Uleknut ucouvl zedník do dveří, oni však upokojili jej, že
nezamýšlejí nic zlého, že ho na práci nějakou potřebují.
„Chceš‑li si něco vydělat,“ řekl mu jeden z nich, „pojď s námi,
máme pro tebe práci. Jen nesmíš vědět, kam tě povedeme. Neboj
se, nic se ti nestane, a zaplatíme dobře.“
Chuďas žádostivý výdělku se nerozmýšlel a svolil. Chtěli, aby
jen svoje náčiní vzal, ostatní že je připraveno. Zedník tedy vrátil
se do domku, sebral náčiní a šli. Nedaleko stál krytý kočár, do
toho muži usadili zedníka, přisedli k němu, kočí pobídl koně a jeli.
Sotva se kočár hnul, jeden z těch mužů zavázal zedníkovi oči, aby
neviděl, kam jej vezou. Zedník také cestu nepoznal, jen věděl, že jej
dlouho vezou ulicemi dlážděnými i nedlážděnými. Konečně kočár
zastavil, zedník zaslechl, jak se nějaká vrata otvírají, a pozoroval,
že vjíždějí průjezdem do nádvoří. Tam vystoupili ti tři z kočáru
a zedník veden byl nejprve do domu, potom dlouhou nějakou
chodbou – bylo slyšeti ohlas kroků – a konečně po schodech dolů,
kde zase cesta všelijak klikatě se zatáčela.
Zedník usoudil, že jej přivedli do sklepa, a vskutku, když se
zastavili a odvázali mu pásku z očí, viděl při světle luceren, že je
v malém sklepení, s nímž sousedilo jiné, ještě menší, nevelikým
otvorem oddělené. Hromada cihel tam ležela i malta byla připravena,
jen se dát do práce. V tom malém sklípku pak zedník spatřil
narovnáno mnoho beden železných.
„Tuhleten otvor zazdíš, aby poznati nebylo, kde byl,“ řekl zedníkovi
jeden z pánů, pozdvihuje lucernu ke sklípku. „Dej se jen
honem do práce!“
Zedník nemeškal a měl se k dílu. Zídky přibývalo, až konečně
otvor byl uzavřen. Potom zedník cihly maltou ohodil, omítku
uhladil, práce byla hotova. Jen ještě připomenul, že přece novou
omítku od staré bude možno rozeznati.
„O to už se nestarej!“ řekl mu jeden z pánů a vyplatil mu také
mzdu, pět dukátů. Rozradostněnému zavázali zase oči, vyvedli jej
ze sklepa a z domu, do kočáru vsadili a odvezli.
Když vysadili zedníka blízko jeho domku, řekli mu, aby se neopovážil
nikomu o té věci pověděti, sice že bude zle. Potom odjeli.
Zedník také vskutku o té věci mlčel. Neměl ani potuchy, kam jej
to ti muži dovezli na práci. Až když se za čas po Praze rozneslo, že
jezuité vypověděni byli z Klementina a že jim také pobráno bylo
jmění, vzpomněl si na tu příhodu a napadlo ho, že snad v Klementinu
jezuitský poklad ukrýt pomáhal. Jen se mu zprvu zdála dlouhou
cesta, kterou se s ním ubírali. Ale záhy se dovtípil, že s ním
asi schválně dlouho ulicemi projížděli, nežli zajeli ke Klementinu;
tím jej zmátli.
Když byli už jezuité nadobro z Prahy odstěhováni, nedalo to
zedníkovi, zašel na radnici a tam vypověděl vše o tom zazdívání,
domněnku pronesl, že to bylo v Klementinu. I vypravili se z radnice
se zedníkem do Klementina, do sklepů zašli a všecky je prochodili,
ale zedník nepoznal, kde to zazdíval sklípek. To jistě jezuité
tak dovedně zahladili stopy a zeď upravili, že nebylo lze rozeznati
staré zdivo od nového. A tak jezuitský poklad ukryt zůstal snad
dodnes.