Chlapec se srdcem na pravém místě

Každé odpoledne, po škole, přicházel Tomáš do domova důchodců s batohem na jednom rameni a divokou květinou v ruce. Pořád stejná rutina: vstoupil jemně, všechny pozdravil s úsměvem a zamířil rovnou do pokoje 214, kde na něj čekala stará paní s bílými vlasy a očima ztracenýma někde v čase.
— Dobrý večer, paní Claro. Přinesl jsem vám vaši oblíbenou květinu, řekl, jako by to bylo poprvé.
Podívala se na něj a usmála se, aniž by ho opravdu poznala.
— A ty, kdo jsi, miláčku?
— Přítel, nic víc.
Měsíce jí četl příběhy, lakoval nehty, česal vlasy a zpíval staré písně. Někdy se smála, někdy plakala a často si ho pletla s telenovelou nebo svou první láskou.
Zbytek personálu to miloval. Říkali, že má starou duši v mladém těle, že se narodil s příliš velkým srdcem. Některé obyvatele navštěvovaly jejich rodiny jednou za měsíc. Ale Klára, paní v pokoji 214, vítala jen jeho.
Jedno odpoledne, když jí česal vlasy, se na něj dlouho dívala.
— Máš oči mého syna, víš? zašeptala.
Tomáš polkl.
- Opravdu? Možná mi je osud půjčil...
— Možná. Ale můj syn mě opustil. Rozzlobilo ho, když jsem začala zapomínat věci... Řekl mi, že už nejsem jeho matka. A odešel.
Podívala se dolů. Hladil ji po ruce.
— Někdy, když zapomínáme, zapomínají i ostatní. Ale ne všichni.
Usmála se, políbila ho na tvář a zašeptala:
— Děkuji, že jsi se mnou zůstal, i když už nevím, kdo jsi.
O pár měsíců později pokojně odešla. S divokou květinou na nočním stolku.
V den pohřbu Tomáš mlčel. Personál ho objímal, děkoval mu. Nikdo nechápal, proč tolik plakal.
Až se k němu přiblížila sestra a zeptala se:
— Proč jsi to všechno dělal, Tomáši? Nikdy jsi nevynechal den...
Podíval se na ni, oči zalité slzami, a odpověděl:
— Protože to byla moje babička.
- Tvoje babička?
- Ano. Ale když jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, všichni ji opustili. Moji strýcové a rodiče... Řekli, že už to není ona. Ale já ji poznal. I když už nevěděla, kdo jsem.
A se stejným klidem, jaký měl každé odpoledne, odešel.
Někdy láska nepotřebuje uznání, aby existovala.
Někdy být vnukem není v krvi... ale v paměti srdce. Zdroj Facebook