O kostele na Karlově

V jihovýchodním cípu Nového Města pražského založil Karel IV.
roku 1350 na návrší nad potokem Botičem při samých hradbách
klášter a při něm chrám. Podle patrona chrámu říkají tam na Karlově.
Památný kostel ten je vystavěn v hlavní části v podobě osmihranu,
nad nímž se vznáší podivuhodná klenba, velebná, směle vypjatá,
s žebrovím hvězdicově spleteným. Je domněnka, že chrám karlovský
stavěl Matyáš z Arrasu, stavitel chrámu Svatovítského. Lid
však si o původci smělého klenutí vypravoval takovou pověst:
Za Karla IV. žil v Praze mladý stavitel, v umění svém znamenitě
zběhlý; byl však chudý a nedostalo se mu příležitosti, aby velikou
nějakou stavbou mohl prokázat, co dovede. Byl by se rád oženil
s dcerou rychtáře novoměstského, která ho měla ráda. Ale zámožný
rychtář nechtěl provdat dceru za chudého nápadníka, čekal, že
pro ni přijde bohatý ženich. Aby se stavitele zbavil, řekl mu:
„Dokud si jméno nezískáš, dokud ti umění tvoje k penězům
nepomůže, nedám ti dceru. Není pro chudáka, pamatuj si!“
Stavitel zesmutněl tou řečí, ale mysli neztratil. Proslechlo se
tehda, že císař chce na hořejším Novém Městě vystavěti chrám a že
rozhodnuto není, podle čích plánů má býti stavba vyvedena. I pustil
se mladý stavitel do práce, vymýšlel a kreslil, chtěje vyvésti věc
neobyčejnou.
A zdařilo se mu; když císař spatřil jeho plány k novému
chrámu, tak se mu zalíbily pro neobyčejnou smělost a krásu, že je
přijal a mladému staviteli přikázal, aby podle nich stavěl.
I začali také brzy stavěti: kopány byly základy, naváženo stavivo,
a netrvalo dlouho, počaly se zdi nového kostela zvedati ze země.
Mladý stavitel sám horlivě všude dohlížel a přikazoval, pobádal
k pilné práci. Měl velikou radost, že mu stavba byla svěřena, a těšil
se, že si získá jméno i jmění, že mu rychtář dá dceru.
Ale byli tu mnozí, kteří mladému staviteli záviděli, nejvíce ti
stavitelé, kteří se sami ucházeli o stavbu a kterým plány byly vráceny.
Ti ze závisti zle pomlouvali mladého stavitele, že zkušeností
nemá, že nikdy ještě kostel nestavěl, že se pustil do věci, která je
nad jeho síly. Tajně docházeli někteří stavitelé ke stavbě, aby dílo
pozorovali.
Když pak zdi byly vyzdviženy, začal stavitel prováděti klenbu.
Na lešení stavěny byly skruže a na nich osazovány kameny klenáky.
Jednomu ze závistníků se podařilo uviděti přitom plány; spatřil,
že je to klenba rozpětí nezvykle smělého, podobné že není daleko
široko. Opravdu nevěřil, že by mladý mistr byl schopen takového
díla. Nepomlčel o tom, a tak se záhy doneslo ke dvoru císařskému,
že stavba je ve špatných rukou, že ani zdárně dokončena býti
nemůže, klenutí že se neudrží. Jen co prý počnou s odstraňováním
skruží a lešení, zřítí se klenutí dojista. Zvěděl o tom císař, povolal
k sobě mladého stavitele a pověděl mu přímo, čeho se doslechl.
Stavitel se zarazil nad tím, co slyšel.
„Víš tedy,“ dodal císař, „co se o tobě a tvém díle mluví. Ale k tomu
ti povídám, že mám víru v tvoje umění a pevně doufám, že mě
nezklameš.“
Stavitel odcházel od císaře všecek zaražen. Jeho důvěra ve vlastní
sílu byla otřesena. Což mají‑li pravdu ti, kteří říkají, že klenba
nevydrží, že se kupole zřítí? Co by to pro stavitele znamenalo?
Všecky jeho sny byly by pohřbeny.
A tak mladý stavitel ani domů nešel v té rozháranosti mysli,
jen po ulicích bloudil a k večeru zašel k staveništi chrámovému.
Tamodtud už dělníci odešli, ticho bylo v budoucí svatyni i kolem
ní. Mladý stavitel dlouho stál v chrámu, zíraje zamyšlen vzhůru
k nedokončenému klenutí očima široce rozevřenýma. V hlavě
mu hučelo, zdálo se mu, že slyší z koutů stavení výsměšné hlasy:
„Nedokončíš, nedokleneš!“
Bylo už tma, když mladý stavitel došel do stavební huti, vedle
kostela z prken zřízené. Ani nevěděl, jak se tam dostal; všecek byl
zničen, mysli skleslé. Měsíc v úplňku svítil oknem do jizby, kde na
veliké stolní desce rozloženy ležely plány smělé stavby. Původce
jejich stanul tam nad nimi a v tupém zamyšlení hleděl na nárys
kupole nového chrámu. A zase mu znělo v uších posměšné:
„Nedokončíš, nedokleneš!“
Mladý stavitel sklesl zoufalý na židli, lokty na stůl položil, na
lokty hlavu. Po chvilce se najednou vytrhl z toho omámení a obrátil
hlavu ke dveřím. Nevěděl, spal‑li předtím, nebo bděl‑li. Zdálo
se mu, že někdo vešel do huti. A vskutku: u dveří ve stínu temná
postava nějaká, v plášti zahalená. Nežli mohl stavitel promluviti,
ozvalo se ode dveří:
„Neboj se, nesmýšlím s tebou zle. Vím, co tě trápí.“
A přikročil ten cizí člověk ke stolu, ruku na plány položil a povídá:
„Dokončíš stavbu, slávy dobudeš i bohatství, rychtář rád tě přijme
za zetě. Všecko se ti zdaří, já ti k tomu dopomohu. A nic nechci
od tebe, jen podpis na tuhle blanku.“
Stavitel se mimoděk otřásl, vyjeven pohleděl v snědou tvář cizincovu,
v níž se leskly oči divným leskem, a pak na ruku na plánech
položenou, dlouhých, kostnatých prstů, špičatých nehtů, držící
blanku pergamenovou s podivnými klikyháky. Pochopil rázem, kdo
je ten cizí člověk. Viděl v té chvíli před sebou na jedné straně slávu
a bohatství, na druhé hanbu, bídu a zoufalství. Zaváhal ještě trochu,
ale potom sáhl po blance. Ten cizí člověk vzal stavitele za levou ruku,
druhou rukou přitáhl velké kružidlo, jež tu na plánech leželo, a jeho
ostrou špičkou natrhl staviteli maličko kůži ve dlani. Potom vytáhl
z kabely havraní brk, smočil jej v krvi, která se staviteli na ruce
objevila, a vtiskl mu jej do pravice. A stavitel jako ve snách črtal
písmena svého jména na blanku. Potom se mu náhle zatočila hlava,
že musel usednout. Když se vzpamatoval, byl v jizbě sám. Zdá‑li se
mu to snad to vše? Pohleděl do dlaně, která ho maličko pálila, ale
tam nebylo po krvi ani památky. A tak vskutku nevěděl, co si má
o všem tom myslit. Zvedl se a odcházel domů.
Druhého dne byl stavitel pln dobré mysli. Zoufalost jej opustila.
Od rána byl na stavbě, dohlížel a přikazoval a pobízel. Vrátila se
mu důvěra ve zdárné dílo. Tak pokračovala klenba rychle, a dřív
ještě, než stavitel očekával, zasazen byl poslední kámen svorník
do té smělé stavby. Nezbývalo než odstranit skruže a lešení. Ale tu
dělníci, postrašeni řečmi, které dosud neustaly, nechtěli to provésti,
báli se, že klenba na ně spadne, až odstraní podpory. Marně
stavitel domlouval, přisliboval, hrozil – nechtěli. Přemýšlel stavitel,
jak by to provedl, aby klenbu oprostil. A tu náhle jako by mu někdo
našeptával:
„Zapal lešení!“
Pravda, tak to bude! Dříví prohoří a spadne, kamenné stavbě
nebude ublíženo. Poručil tedy stavitel nanésti třísek k lešení a sám
je zapálil. Dělníci mezitím spěšně vyšli z chrámu, stavitel za nimi,
a čekali opodál, co se bude dít. Třísky se rozhořely, plameny
zachvátily také lešení. Oheň praskal, kouř se valil prázdnými okny.
Tu pojednou povolily prohořelé trámy a lešení se řítilo k zemi se
strašným rachotem.
„Klenba se boří!“ volali lidé a postrašeni utíkali od stavby. Stavitel
zůstal jako bleskem zasažen. První myšlenkou jeho bylo, že
jej ďábel oklamal, že všechny jeho sny a naděje se zřítily zároveň
s klenbou chrámovou. A v zoufalství se dal na útěk. Pádil podle
nových zdí městských k podhradí vyšehradskému, k Vltavě. Skočil
tam do řeky a utonul.
Zatím na Karlově, když se sloupy kouře a prachu rozptýlily,
poznali lidé, že je stavba neporušena. Vešli dovnitř a žasli při pohledu
na rozlehlou klenbu, na pilířích jakoby se vznášející, kterou
teprve teď, zbavenou skruží, bylo ve vší nádheře viděti.
Podivovali se lidé té stavbě, divili se také všichni, kdo se dověděli
o té příhodě a přišli se tam podívat. Když došla zpráva o tom
na Pražský hrad, císař sám se vypravil s družinou na Nové Město,
obdivoval se kupoli tak směle a sličně vyklenuté. Sháněli stavitele,
jehož chtěl císař pochváliti, ale zvěděli, že utekl a už se do huti
nevrátil. Teprve druhého dne vylovili rybáři při staroměstském
břehu mrtvolu muže, v němž poznali stavitele. Nedočkal se své
slávy, chvály císařovy.
Ale kupole chrámu na Karlově dodnes hlásá velikost umění
svého původce.
Zevnější podoba chrámu karlovského je dnes jiná nežli ta, v jaké
byl stavěn za Karla IV. Ve století XVIII. bylo třeba sešlý chrám opraviti.
Stalo se tak ve slohu té doby vládnoucím, barokovém. Tehdy
dostal chrám také kulaté střechy nad osmihrannou lodí i nad
presbyteří.
Při obležení Prahy Prusy v roce 1757 také na Karlov namířena
byla pruská děla. Přes 800 kulí a granátů bylo prý tehda vystřeleno
na chrám a klášter, střecha chytala mnohokrát, ale jako zázrakem
byla uchráněna. Na památku té střelby zazděny byly některé
pruské koule do zdi a dodnes se tam spatřují.