O pokladě na Poříčí

Za branami Starého Města pražského bývaly některé osady, které
Karel IV. pojal do obvodu Nového Města. Tak také za branou
sv. Benedikta osada Poříč, při brodu vltavském, kde se usazovali
hlavně ve století XI. němečtí kupci. Ti si tam i kostel sv. Petra vystavěli
ve slohu románském, který v XV. století přestavěn byl goticky.
Ve starších dobách bývaly hřbitovy při farních kostelích i v Praze,
jako se to někde na venkově dlouho ještě udrželo. O hřbitově při
svatopetrském kostele poříčském se udržela pověst, že tam nalezen
byl poklad. Byl prý tam na Poříčí lakomý měšťan, skromně byl
živ, sotva dosyta se najíst si dopřál, jen škudlil, aby peněz hodně
nalakotil. Podivín to byl; k stáru si rakev pro sebe opatřil, tu měl
v komoře státi přichystanou. Když ten lakomec zemřel a dědicové
se po pohřbu sháněli po bohatství, jen něco málo stříbrňáků našli,
nic víc. Jinak nemysleli, než že někdo mrtvého okradl nebo že
bohatství někde v domě je schováno. Prohledali dům, pod podlahou
hledali, ve sklepě, na půdě po tajné skrýši pátrali, ale nic nenašli.
Bylo jim velmi divné, kam se bohatství podělo, a měli zlost, že vyšli
tak naprázdno.
Asi za rok zpozoroval starý kostelník u Sv. Petra, že se nad hrobem
kterýmsi blízko kostela ukazuje o půlnoci žlutavé světélko,
plamínek sem tam poskakující. A byl to hrob toho lakomce. Kostelník
hned věděl, co to je. To hoří peníze. V hrobě je poklad a žlutý
plamínek zvěstuje, že je to zlato.
Kostelník měl syna hrobníkem a tomu se s tou věcí svěřil. Syn
hned, že ten poklad vykopají.
„Ne, chlapče, tak to nejde,“ starý na to. „Kdybys chtěl jen tak
kopat, zapadne poklad o tři sáhy hlouběji a nedostaneš ho. Třeba
velký růženec opatřit a v půlnoci jít ke hrobu. Potom musíš růženec
tak hodit na hrob, aby byl dokola plamínku. Tu se plamínek
uhnout nemůže a potom třeba kopat.“
Udělali, jak starý pověděl, vybrali se k půlnoci tajně na hřbitov,
syn hodil růženec přes plamínek, a vskutku, plamínek chycen
stanul na jednom místě. Potom se dali honem do kopání a netrvalo
dlouho, motyka narazila na cosi tvrdého. Odházeli hlínu a spatřili
rozbité víko rakve. V podušce pod hlavou nebožtíkovou našli mnoho
zlatých peněz a šperků; lakomý měšťan měl tak rád své zlato,
že je nikomu nechtěl nechat, a zašil je do podušky, kterou položil
do přichystané rakve.
Tak se kostelník se synem obohatili, ale nebyli lakomí jako ten
měšťan. Dávali chudým, ale potajmu, aby se o tom dědicové
lakomcovi nedověděli.