O poustevně na Radhošti

Ve Frenštátě žil jednou tkadlec, vdovec, hodný člověk a nábožný.
Měl dva syny. Z těch jeden, když dorostl, oženil se a dělal s otcem
tkalcovinu doma, druhého odvedli na vojnu. Synové znali otce,
že býval vždycky málomluvný, do sebe uzavřený. Ale když toho
mladšího odvedli na vojnu, pozoroval starší, že tatík nějak schází.
Ptával se ho, co mu je, k doktorovi ho posílal, ale starý jen jen vrtěl
hlavou, říkal, že to nic není. Tu si myslil syn, že se otci stýská po tom
vojákovi, ale nechtěl se ho už na to ptát. S otcem bylo hůř a hůř,
až jednou ulehl a ve třech dnech umřel.
Záhy po pohřbu začal se ten umrlý tkadlec zjevovat v domku.
Nejdřív ho spatřil syn, když se jednou vracel pozdě domů. Bylo
k půlnoci a syn, jak otevřel dveře do domku, vidí v tom šeru, že
na schodech u půdy sedí nějaká bílá postava. Ptá se mladý tkadlec,
kdo to, nic se mu neozývá; pokročí ke schodům, aby se podíval,
kdo je to, a spatří k svému ustrnutí bledou tvář tátovu. Ale v tom
okamžení také zjevení zmizelo. Tak spatřil tkadlec tátova ducha
i jindy. Dodal si kuráže a promluvil naň, ale duch neodpověděl
a zmizel.
Později počal se tátův duch v tkalcově domku zjevovat i v poledne,
vždycky na schodech seděl a zapadlýma očima díval se smutně
na lidi. Už se ho nikdo z domácích ani nebál. Ale to věděli, že nebožtík
nemá v hrobě pokoje. Syn by mu jej byl rád zjednal, jenže
nevěděl, co dělat. Zašel on si jednou k starému tkalci, kamarádu
nebožtíkovu, moudrému člověku, a všecko mu pověděl. Ten se
zamyslel, potom povídá na to:
„Pravda, tvůj táta pro nějakou věc musí po smrti na zemi chodit.
Těžko uhádnout, proč to asi je. Ale ty, milý člověče, uděláš nejlíp,
když se ho zeptáš. A snad bude možno mu pomoci.“
Mladý tkadlec si tedy vyčíhal ducha a povídá mu:
„Tatínku, pročpak vy v hrobě pokoje nemáte? Je tu nějaká pomoc,
abyste klidu došel?“
A tu ten duch mluví:
„Chlapče milá, dvě věci jsem já na světě chtěl udělat a neudělal:
chtěl jsem do Říma putovat, a když jsem se k tomu nedostal, chtěl
jsem, aby jeden z vás se vyučil na kněze. Ale ani to se nestalo. A tak
pro nevyplnění toho já v hrobě pokoje nemám.“
Tu byla dobrá rada drahá. Aby tkadlec do Říma putoval, to dobře
nešlo; kdo by živil rodinu? Knězem se ani on, ani bratr voják stát
nemohl. A tak syn litoval chudáka táty, že mu nemůže pomoci.
Tehda právě se vrátil mladší syn z vojny. Když slyšel, že se ještě
v domku zjevuje tátův duch a že mu není pomoci, tuze o tom
přemýšlel, co dělat. Za nějaký den přijde k staršímu a povídá:
„Je mi tuze líto našeho táty a chtěl bych mu pomoci. Na cestu
do Říma peněz není. Knězem se stát není mi také možné. Ale víš‑li
ty co? Já se stanu poustevníkem. Na Radhošť půjdu, poustevnu si
tam vystavím a při ní kapličku; tam budu přebývat a modlit se
za otcovu duši.“
Jak si umínil, tak také udělal. A vskutku také přestal se potom
v tkalcově domku ten duch zjevovat.
Po dlouhá léta žil ten poustevník na Radhošti. Živil se zprvu jen
lesními plodinami a kořínky, ale potom, když lidé z okolí o něm
zvěděli a o tom, jaký nábožný život vede, chodili k němu na Radhošť
prosit, aby se pomodlil za jejich zemřelé, a nosili mu za to
jídlo. Peněz on od nikoho nepřijal.
Zestárl radhošťský poustevník, a jak byl pokojně živ, tak pokojně
také umřel. Našli ho v poustevně na loži, jako by klidně odpočíval,
a zatím byl mrtev. Také ho v těch místech pochovali.
Dodnes má místo na svahu Radhoště jméno Poustevna, tam prý
stával domek poustevníkův i kaplička. Ukazovali i řadu starých
buků, které prý ten poustevník vysázel, i studánku, ze které
píval. –
Jiná pověst praví, že na Radhošti poustevničil nějaký francouzský
princ, který byl ve svém domově k trestu smrti odsouzen a uprchl
z vlasti. Přišel až na Moravu a usadil se na Radhošti. A tam prý zůstal
až do konce života.
Ale také jiní poustevníci vystřídali se v radhošťské poustevně.
Poslední z nich jmenoval se Felix a umřel roku 1874. Potom osiřelá
poustevna zašla.