O králi skřítků u Boškova

O Boškovském údolí v Nízkém Jeseníku šla odedávna pověst, že
tam mají v jeskyni sídlo skalní skřítkové. I o králi těch skřítků
lidé věděli, jmenoval prý se Apela. V podzemních síních Apelova
království byly prý uloženy nesmírné poklady, které skřítkové
nashromáždili. Jako jiné skrýše podzemních pokladů, otvírala se
také skála v Boškovském údolí o Velký pátek.
Ve vsi Kyžlířově u Potštátu žila kdysi chudá vdova, těžce se živila
po smrti svého muže. Měla malého synáčka, toho neměla komu
zanechat, když šla do práce; v práci jí dítě překáželo, a tak bylo jí
těžko najít někde zaměstnání. Když tak jednou o své bídě rozjímala,
vzpomněla si, co slyšela od své báby a pokladech ve skalách.
I napadlo ji, aby šla ke skřítkům poprosit o pomoc v nouzi. Nebylo
tehdy daleko do Velikonoc a vdova si umínila, že si na Velký pátek
zajde ke skalám do údolí.
Když ten den přišel, vzala ráno vdova chlapce za ruku a šla.
Přišla k jeskyni, ale tam spatřila, že je vchod zatarasen velikým
balvanem. Vdova nevěděla, co počít. Vál studený vítr, bylo jí chladno
a také dítě třáslo se zimou a plakalo. Bylo ženě smutno, že šla
nadarmo. V té své strasti zavolala:
„Králi Apelo, vyslyš mne, ubohou vdovu, ukaž, kudy se k tobě
dostanu, pomoz mi z nouze!“
Na ta slova ozval se rachot ve skále a veliký balvan svalil se
stranou. Bylo viděti otvor do skalní chodby. Žena si dodala smělosti
a vkročila dovnitř. Dítě, které se zatím utišilo, tiskla k sobě.
Chodba nebyla dlouhá a vedla do skalní síně, kde se stěny i strop
skvěly zlatem a drahým kamením. Stál tam trůn, na tom seděl
skřítek s dlouhou bílou bradou, v zlatém plášti, s třpytnou korunou
na hlavě. Kýval hlavou vdově na přivítanou, a když se odvážila
blíž k trůnu, řekl jí:
„Vítám tě k nám! Nic se neboj; vím o tvém trápení a chci ti pomoci.
Smíš si něco odtud odnést, ale jen to, co je na dosah tvé ruky.“
Žena se rozhlédla kolem sebe a spatřila u svých nohou na hromádce
hrudky zlata. Zasmála se radostí a chtěla si jich nabrat.
Posadila tedy dítě na zem, poklekla a dávala zlato do zástěry. Když
měla dost, viděla, že nebude moci unésti zlato i dítě. Usmyslila si
tedy, že nejdříve vynese zlato, někde si je za keřem schová a vrátí
se pro dítě. Také tak učinila. Vyběhla ze skalní síně, venku zlato
vysypala do dolíčku a chce se vrátit do chodby. Ale vtom se ozval
rachot a žena vidí, že je vchod do jeskyně zatarasený. Ulekla se
strašně a volala úzkostně krále skřítků.
Ale nic se neozvalo, skála se nepohnula. Žena v té hrozné lítosti
padla na zem, hořký pláč a nářek div jí srdce neutrhl. Vyčítala si,
že se dala svést touhou po zlatě a od dítěte odešla. Proč si nevzala
jen trochu? Byla by i dítě odnést mohla. Marné byly všecky stesky –
skála se neotevřela.
Vdova k smrti smutna vracela se k domovu; nesla si zlato, ale
nejdražší, co měla na světě, její dítě, bylo ztraceno. Lidem ve vsi
přiznala se chudák, co ji potkalo, a také velikou část jmění, které
si přinesla z říše krále skřítků, rozdala chudým. Zármutek nad
ztrátou dítěte ji neopouštěl. Nouzí netrpěla, ale život ji netěšil.
Tak uplynul rok a byly zase Velikonoce, přišel Velký pátek.
Vdova hned zrána se vydala do Boškovského údolí, k zavřenému
vchodu do skalní chodby. Ale skála byla zavřena, všecko volání
bylo marné. Teprve, když ve vsi zvonili poledne, odcházela smutná
matka od skály sama, bez dítěte.
A zase rok plynul vdově v zármutku, v němž nikdo ji nedovedl
utěšit. Vzdala se vší naděje, věděla, že je dítě ztraceno. Ale přece,
když zase přišly Velikonoce, nedalo jí a o Velký pátek pospíchala
tam, kde přišla o dítě.
Došla žena ke skále a hle! skála otevřená. Jako divá vběhla
matka do chodby, chvátala do síně; jak tam vkročila, padl její zrak
nejdříve na místo, kde před dvěma roky zanechala dítě. Vykřikla
radostí, když spatřila chlapce sedícího na zemi. Skočila k němu,
objímala jej a líbala. Měla radost tím větší, že vyrostl a že zdravě
vyhlíží. Tu jí někdo zaklepal zlehka na rameno; ohlédla se, vidí
krále skřítků Apelu. Usmíval se na ni a na dítě a řekl:
„Těžkou zkoušku jsi musela z mé vůle podstoupit. Ale neměj
mi to za zlé. Víš teď, co je nad zlato a drahé kamení. Vrať se domů
a buď jista, že tě nadále jen štěstí bude životem provázet, že se
na svém dítěti jen radosti dočkáš.“
Když to pověděl král skřítků, ztratil se jako pára. Žena radostí
všecka omámená tiskla k sobě chlapce a pospíchala s ním z nitra
skal, chvátala domů. Dobře cítila, že je teď chlapec těžší, nežli když
s ním tehdy šla z domova do skal; vždyť byl o dvě léta starší!
Doma posadila vdova chlapce na lavici ke stolu a sedla k němu,
hladila jej a laskala. Zdálo se jí, že je světnice všecka vyjasněná,
veselejší. Tu chlapec položil na stůl ruku, otevřel pěstičku dosud
sevřenou – a z ní vypadlo několik zlatých zrnek. Ta si přinesl z říše
skřítků.
Matka schovala ta zrnka na památku. Byla to záruka slibu krále
Apely. A také vskutku žila potom vdova s chlapcem šťastně
a spokojeně až do smrti. Ze synka se stal hodný člověk, přičinlivostí
zbohatl a splácel matce hojně její lásku.