O Křivém kopci u Berouna

Křivý kopec je vrch nad Moravským Berounem v Nízkém Jeseníku.
Stával prý před mnoha lety blízko toho kopce hrad, po němž dnes
není ani památky. V tom hradě bydlel kdysi rytíř, starý mládenec,
čeládky měl nemnoho, jen pár lidí. Vedl život samotářský, se sousedy
se nepřátelil, nikam nejezdil.
Stalo se jednou, že se ten pán před půlnocí probudil, zdálo se
mu, že ho někdo vyrušil ze spánku. Posadil se na posteli a poslouchá.
A tu slyší, že někdo chodí dole. Kdo by to byl? Vstal pán, vzal
na sebe plášť, do trepek vklouzl, v levé ruce měl kahan, v pravé
meč, tak vyšel z komnaty. Na chodbě volal, kdo je dole, ale nikdo
neodpovídal. Jen kroky slyšel zřetelně. Sešel tedy dolů, postál
na posledním schodě a čekal. Kroky se ozvaly znova a pán vidí, že se
blíží nějaký člověk; sehnutý byl, na zádech nesl těžký pytel. Šel
chodbou podle pána, jako by ho neviděl.
„Kdo jsi?“ zavolal pán na toho člověka, ale odpovědi se mu nedostalo.
Ptal se po druhé, po třetí. Tu se teprve muž zastavil, ohlédl se na pána
a povídá:
„Jsi tuze zvědavý. Pojď se mnou!“
Pán šel za tím člověkem; vyšli i z hradu po mostě, který se před nimi
sám spustil. Nikdo jim nepřekážel, v hradě bylo jako po vymření,
šel potom pán za tím člověkem, až přišli ke kopci blízko hradu. Člověk
se zastavil u skály, shodil pytel z ramen, vytáhl zpod šatu proutek
a šlehl jím skálu. Ta se rozevřela a v otvoru stáli tři skalní skřítkové.
Dva z nich vyšli ven, zvedli pytel ze země a odnášeli jej dovnitř. Třetí,
který měl nejdelší vousy, bílé jako sníh, podíval se na rytíře a povídá:
„Za svoji zvědavost musíš ode dneška denně mezi jedenáctou
a jednou hodinou přenášet na zádech pytle peněz ze sklepení svého
hradu sem do skály. Tak dlouho budeš chodit, až se tě někdo
zeptá, co to děláš. Potom budeš vysvobozen. Zbude‑li do té doby
ještě nějaký pytel ve sklepení, bude tvůj. Odnosíš‑li všecky, také
bude konec tvé práci. Ale zapomeneš nadobro, cos dělal.“
Rytíř vrátil se potom do své komnaty, odložil kahan, meč, plášť
i trepky a ulehl. Když se ráno probudil, vzpomněl si, co bylo v noci,
ale zdálo se mu, že to byl pouhý sen.
V noci nato však o jedenácté, aniž si toho byl vědom, jako ve snu
vstal, oblékl se, potmě vyšel z komnaty, po schodech sešel
až do sklepení. Tam uzřel před sebou otevřený otvor do menšího
sklepení, kde bylo světlo a kde stály pytle s penězi. Pán si jeden
naložil na záda a ubíral se s ním ven. Šel tou cestou jako v noci
předtím ten neznámý člověk, až ke skále došel, pytel ze zad shodil,
pod šatem nahmatal proutek, vytáhl jej a šlehl do skály. A bylo tak
jako den předtím. Skřítkové pytel odnesli a pán šel domů. Když se
ráno probudil, nevěděl o ničem.
Tak chodil pán jako zakletý celý týden, ve dne si na nic nevzpomněl.
Až sedmého dne jeho sluha se náhodou k půlnoci vzbudil
a slyší na chodbě kroky. Vyšel opatrně ven a vidí svého pána,
nesoucího na zádech těžký pytel.
„Co tu děláš, pane?“ ptal se udivený sluha. Tou otázkou probudil
svého pána a sňal z něho kouzlo. Pán se na všecko upamatoval,
pověděl to sluhovi a šli spolu do sklepení. Tam našli ještě několik
pytlů peněz. Tak pán získal bohatství a také svého sluhu bohatě
odměnil.