O tatarských uších na Kotouči

Ve východním cípu Moravy na východ od Nového Jičína leží město
Štramberk. Nad ním zvedá se kopec Kotouč se zříceninou hradu.
Z toho bývalého sídla pánů z Kravař nejzachovalejší je kulatá věž,
Trúba zvaná, zdaleka viditelná.
O vrchu Kotouči zachovaly se některé pověsti. Jedna z nich
vztahuje se ke vpádu Tatarů na Moravu v XIII. století: Tataři, národ
asijský, žlutého plemene, podnikli r. 1237 velikou válečnou
výpravu do střední Evropy. V jižním Rusku se usadili a tamodtud
podnikali veliké nájezdy na západ. Tak vnikli do Uher a do Polska.
Poláci se jim postavili na odpor, byli však poraženi u Lehnice a Tataři
vtrhli podél řeky Odry na Moravu. Předcházela je strašlivá
pověst o veliké ukrutnosti, s jakou zacházeli s poraženým protivníkem.
Tak prý také uřezávali křesťanům uši a po bitvě u Lehnice
poslali prý chánu svému do Asie devět pytlů nasolených uší jako
důkaz vítězství.
Když přišly první zprávy o vpádu Tatarů do krajiny štramberské,
lid v hrozném strachu utekl se na vrch Kotouč. Tam zřízeno
narychlo opevnění, jaké jen možno bylo; Tataři v několika dnech
byli už v kraji a rozložili se táborem u Kotouče, oblehli vrch, na
němž křesťané hledali záchranu.
Ustrašení křesťané hleděli z vrchu na ležení tatarské, v němž
mezi stany hemžilo se nepřátelského vojska jako mravenců; byli
jisti, že útok Tatarů nedá na sebe dlouho čekati.
Nastal večer. Dole v táboře planuly ohně, pohled na ně ještě
větší strach naháněl křesťanům. Tu kněží, kteří tam byli s nimi,
povzbuzovali lid, aby na kolenou prosil Boha o záchranu před
zlými pohany. I poklekl všechen lid a od večera se modlil. Strachu
však mezi ním neubývalo, očekáváno, že ráno Tataři poženou
útokem na Kotouč.
Tu objevil se na západním obzoru černý mrak, rostl a rostl, roztáhl
nesmírná svá tmavá křídla nad krajem. Objevovaly se blesky,
začalo hřmít a bouře přichvátala v malé chvíli. Spustil se hrozný
liják, ale jen nad ležením tatarským. Blesky bily do stanů, déšť se
lil, mezi Tatary nastal hrozný zmatek. Křesťané na vrchu počali
nabývati mysli vidouce, jak se živly, oheň a voda spojily ke zkáze
pohanů. Tu někoho na vrchu napadlo, jak učiniti, aby zkáza Tatarů
byla úplná. Pod záštitou noci a bouře bylo možno dostati se na jedné
straně z vrchu. Houfec silných mužů pospíšil tedy k nedalekému
rybníku a s velikým úsilím počal prokopávati hráz. Odkopaná hráz
povolila, hrozný příval vody řítil se v tu stranu, kde bylo tatarské
ležení. Síle proudu nebylo možno odolati; lidi, koně, stany, všecko
unášely dravé vlny. Bouře zatím ustala, ale voda z velikého rybníka
dokonala zhoubné dílo.
Křesťané na vrchu Kotouči děkovali Bohu za zázračné zachránění.
Když vzešel nový den, viděli, jaké spouště způsobeno bylo
v tatarském ležení. Pokácené stany, mrtvoly lidí a koní pokrývaly
místo, kde předtím bylo ležení tatarské. Ani jediného živého nepřítele
nebylo viděti. Bylo jich však jistě málo, kterým se podařilo
zachrániti se útěkem.
Nad krajinou vzešel krásný letní den, slunce se smálo z modrého
nebe, lid na vrchu Kotouči radoval se ze svého zachránění.
Byl právě svátek Nanebevzetí Panny Marie. Krajina byla zbavena
Tatarů. Ale také ostatní houfy tatarské opustily zakrátko Moravu,
kde jim český král Václav I. zabránil v dalším postupu, a obrátily
se do Uher, kde se spojily s druhým vojskem tatarským. Morava
byla zachráněna.
O svátku mariánském, ve který podle pověsti zachráněni byli
křesťané zázračně na Kotouči, koná se na tom vrchu každoročně
pouť; pro ni odedávna pekli pernikáři perníkové „tatarské uši“,
připomínající krutého nepřítele, jenž ohrožoval Moravu. –
Zcela podobná pověst o zázračném zachránění domácího lidu
moravského před Tatary v r. 1241 vypravuje se také o vrchu Hostýně,
taktéž ve východní Moravě, kde ještě dnes viditelny jsou stopy
opevnění na temeni vrchu. Zdá se, že bylo tam zřízeno hradiště,
do něhož v čas vpádu nepřátelského mohl se utéci lid z celého
okolí i se svým movitým majetkem.