O věrozvěstech Cyrilu a Metodějovi

V zemi moravské bylo již v první polovině IX. století známo
křesťanství.
Šířili je tam němečtí kněží. A německý panovník osoboval
si svrchované právo nad Moravou a jejím knížetem. Tak se stalo,
že král Ludvík Němec sesadil knížete moravského Mojmíra
a na knížecí stolec dosadil synovce jeho Rastislava. Čekal, že nový
kníže z vděčnosti bude mu oddanější než Mojmír. Ale zmýlil se.
Rastislav, který byl již křesťan, posílil moc svou tím, že dosadil svého
synovce Svatopluka jako údělného knížete do Nitry na Slovensku
a přijal v ochranu a moc i pražského knížete Hostivíta. Rastislav
dobře poznával neblahý vliv Němců, kteří za záminkou šíření víry
křesťanské chtěli utvrzovati na Moravě svoji moc. Uznával potřebu
obrácení Moravanů na křesťanství, ale viděl také dobře, proč se
dílu německých kněží nedaří: lid jim nerozuměl. Proto se rozhodl,
že požádá mocného byzantského císaře Michala III., jehož sídlem
byl Cařihrad, o věrozvěsty, kteří by Moravanům hlásali křesťanství
jazykem slovanským. Císař Michal vyhověl žádosti Rastislavově
a určil pro úkol ten učence Konstantina. Konstantin už předtím
hlásal učení Kristovo Arabům a Chazarům; byl rodem ze Soluně,
v jejímž okolí přebývali Slované. Proto znal dobře jazyk slovanský
a již také sestavil podle řeckého písmo slovanské a přeložil do jazyka
slovanského některé knihy bohoslužebné, později také bibli.
S Konstantinem vypravil se na Moravu bratr jeho Metoděj, mnich,
jenž býval dříve císařským úředníkem v kraji slovanském.
Zdárné bylo působení soluňských bratří na Moravě. Zavedli
do křesťanských bohoslužeb jazyk slovanský místo latinského a šířili
křesťanství také tam, kde se to dosud německým kněžím nepodařilo.
Měli také hojně žáků, které připravili k úřadu kněžskému.
Zdárného působení Konstantina a Metoděje na Moravě dlouho
bylo vzpomínáno a vznikaly o něm také některé pověsti a legendy,
jichž původ hledati sluší zřejmě ve stoletích pozdějších. Jedna
z pověstí těch vypravuje o prvním setkání Konstantinově
s pohanským lidem. Konstantin tu, jako v jiných pověstech
a legendách zván je Cyrilem, kteréžto jméno přijal teprve později
v Římě a jímž pak všeobecně je nazýván.
Oba bratři nevstoupili současně na půdu moravskou. Metoděj,
jenž byl zdraví nepříliš pevného, zmožen únavnou cestou, již pěšky
konali, onemocněl dříve, než došli na Moravu. Zůstal v ošetřování
dobrých lidí, ale nikterak připustiti nechtěl, aby Cyril zůstal s ním.
Na Metodějovo přemlouvání vydal se tedy Cyril se služebníkem
svým, mnichem Zefyrínem, na další cestu.
Bylo tehda parné léto. Po celé týdny neukázal se na obloze ani
mráček, vedro bylo úmorné. Cyril snášel je trpělivě, ještě si cestou
žalmy prozpěvoval, ale Zefyrín neustával naříkati na obtíže
cesty v takovém parnu. Marně napomínal Cyril služebníka svého,
marně poukazoval na to, že Kristus po cestě na Kalvárii snášel
trpělivě veliké útrapy nesa kříž, že i žíznil. Konečně povolil Cyril
Zefyrínovi odpočinek a oba se usadili ve stínu křoví. Na pobídnutí
Cyrilovo začal se Zefyrín modliti, ač nerad; v té chvíli byl přesvědčen,
že by mu doušek čerstvé vody více byl platen nežli modlitba.
Ale tu stal se div. Při modlitbě Zefyrínově čistý pramínek vytryskl
najednou ze země pod křovím, a tak mohl se žíznivý Zefyrín napojiti,
občerstviti.
Po odpočinku a občerstvení ubírali se Cyril se služebníkem dále.
Byla to svízelná pouť. Všude kolem bylo viděti následky velikých
veder: půda byla vyprahlá, všecko rostlinstvo vadlo a usychalo,
v řekách bylo jen málo vody, potoky byly vyschlé až do dna.
Cyril se Zefyrínem putovali právě lesem, jenž přece trochu chládku
poskytoval, když tu zaslechli nedaleko množství hlasů lidí. Šli
blíže, a tu spatřili volné prostranství prostřed lesa, na němž
shromážděn byl lid k bohoslužbě pohanské. I modla tam stála
uprostřed a kolem ní hlouček kněží pohanských. Cyril brzy zvěděl, oč
tu jde.
Na usmířenou bohům, kteří ve svém hněvu odpírají zemi vláhu,
měla býti přinesena lidská oběť. Právě rozhodnuto bylo losem, která
z panen tam přivedených má býti obětována.
Zhrozil se Cyril té ukrutnosti pohanské, jíž měl za oběť padnouti
život nevinné dívky. Vykročil neohroženě z lesa, předstoupil
před kněží pohanské a promluvil:
„Chcete nevinný život v oběť přinésti, aby odvrácena byla od vás
metla sucha. Pravím vám, abyste tak nečinili, neboť byste svědomí
své obtížili vraždou. Jestliže neslituje se nad vámi všemohoucí
Stvořitel, nebude vám pomoženo. Ale on nežádá oběti lidské.“
Na ta slova kněží rozhořčení počali reptati:
„Neposlouchejte ho,“ volali, „je to čaroděj, ale sám nic nezmůže
a vás chtěl by odvraceti od oběti, které si bohové od vás žádají!“
Cyril dobře viděl, že lid není všechen na straně kněží; všichni
ti, kdo byli smutni pro osud, jenž očekával dívku, zřejmě byli
při něm. I pravil:
„Nejsem čaroděj; co činím, jedině z vůle Boha činím, jenž seslal
nám svého syna jediného, aby nás vykoupil. Sečkejte, prosím,
nedlouho, až bych tamto na vršku k Bohu se pomodlil a pro vás milost
jeho vyžádal. Nezmohu‑li za tu dobu nic, déšť‑li nespadne, potom
teprve vykonejte oběť!“
Kněží nebyli s tím spokojeni, že cizinec přerušil takto jejich obřady,
nechtěli dbáti jeho řeči, ale lid přinutil je, aby vyžádanou lhůtu
Cyrilovi povolili. Ten potom pospíšil na vršek, kde poklekl a počal
se modliti. Lid dole stál pln očekávání, kněží marně tajili zlost.
Sotva se Cyril chvilku modlil, počal na západě vystupovati šedý
mrak. Výš a výše se vytahoval, houstl a černal, až visel nad zemí
jako ohromná, tmavá plachta. Začalo se blýskat, hrom rachotil
a první těžké kapky dopadaly na zem. A tu už se liják spustil tak
veliký, že po zemi voda proudem tekla. Vyprahlá půda dychtivě
do sebe sála hojnou vláhu. Ale byla i silná bouře; blesky se míhaly
za ohlušujícího rachotu. Lid všechen i kněží poschováni byli
pod stromy, když tu najednou oslňující blesk sjel do modly prostřed
božiště stojící, strašlivá rána se ozvala a modla byla na kousky
roztřískána.
Za chvíli potom se bouře utišila i déšť v prudkosti ustal. Cyril
sestoupil z vršku, uvítán jásotem lidu, ale kněží, rozzuřeni pro rozbití
modly, chtěli se vrhnouti na něj i na sluhu Zefyrína. Lid však,
přesvědčen o moci Boha, jehož Cyril vzýval, zahnal kněží.
I podařilo se Cyrilovi v kraji tom dílo jeho apoštolské, lid všechen
přijal víru křesťanskou a kněžím pohanským nezbylo než utéci se
do hor a lesů. –
Dějiny praví, že bratří soluňští, Konstantin a Metoděj, přišli
na Moravu r. 863. Působili tam zdárně přes tři léta, putovali s kněžími
a žáky svými po krajích moravských a hlásali lidu víru křesťanskou.
Na některých místech na Moravě zachovaly se prastaré kamenné
kříže, jimž říkají cyrilometodějské; to prý jsou památky na působení
obou bratří věrozvěstů.
Horlivou činností svou vzbudili Cyril a Metoděj zlou žárlivost
německých kněží. Ti obžalovali oba bratry u papeže, že učení jejich
není pravé a že při bohoslužbách užívají jazyka slovanského místo
latinského nebo řeckého. Papež povolal Konstantina a Metoděje
k sobě do Říma, aby se z toho zodpovídali, ale vyslechnuv bratry,
uznal správnost jejich učení a dovolil užívati bohoslužebného
jazyka slovanského.
Tehda Konstantin byl churav a tak sláb, že se nechtěl odvážiti
zpáteční cesty. Vstoupil proto do kláštera v Římě a přijal klášterní
jméno Cyril, po řecku Kyrillos. Dříve, ještě než se Metoděj mohl
vydati na cestu, Cyril se rozstonal na smrt. Před smrtí modlil se
za lid moravský a bratru svému v péči jej poroučel.
Po několika dnech zesnul Cyril tiše. Metoděj, jenž zatím byl
na arcibiskupa vysvěcen, vracel se potom na Moravu roku 1870.
Upadl však v zajetí biskupů bavorských, svých úhlavních nepřátel,
z něhož teprve po třech letech na zakročení papežovo byl vyproštěn.
Vrátil se na Moravu, kde zatím už po Rastislavovi panoval Svatopluk.