O Králově lázni

Tam, kde od nábřeží staroměstského cesta vede ulicí Karoliny
Světlé, kdysi Poštovskou, ke Karlovu mostu, při levé straně stojí
dům, nazývaný Králova lázeň. Býval na tom místě vskutku lázeňský
dům při řece, jejž prý král Václav IV. kázal vystavěti na místě
staré lázně, valně již sešlé. To vděkem za své vysvobození ze zajetí,
ve které jej čeští pánové uvrhli. O tom takto se vypravuje:
V pátek dne 8. máje 1393 král Václav na cestě do Prahy z hradu
Žebráka, kde rád pobýval, zastávku učinil v Králově Dvoře mezi
Počaply a Berounem. O té cestě králově povědomost měli čeští
pánové, kteří předtím v jednotu se smluvili proti králi, zazlívajíce mu,
že je pomíjí a ke dvoru nepřijímá, rádce a dvořany si vybírá ze stavu
vladyckého. Záminku vzali si takovou, že jim vadí některé nedostatky
ve správě zemské, zejména v konání spravedlnosti. K tomu
spojili se s markrabím Joštem, královým bratrancem. A tak když
král toho dne svrchu uvedeného meškal v Králově Dvoře, objevila
se tam najednou družina pánů s průvodem zbrojným, u krále se
dala ohlásiti.
Král přijal pány vlídně, a tu hned Jindřich z Rožmberka jako
jejich zmocněnec stesky všecky králi přednášeti počal, jak správa
zemská trpí, jak král zanedbává říši římskou, jejímž jest císařem,
jak se děje církvi bezpráví, jak je vdovám a sirotkům ubližováno,
jak lid obecný je utiskován, a jiné ještě stížnosti. A když král, věda,
že mnohé z těch věcí jsou vymyšlené, se rozzlobil a prudce odpovídal,
pan Jindřich řekl, že oni chtějí hned krále do Prahy doprovoditi,
aby tam neprodleně o nápravu se postaral a spravedlnost
konal. Nato král vzkřikl, jaká že je to opovážlivost a že tuto zvůli
panskou potrestá. Ale když chtěl přivolati své lidi, seznal, že zatím
průvod jeho v tichosti byl odzbrojen a že někteří z dvořanů jeho
útěkem se spasili. Pánové z jednoty pak prohlásili, že oni teď chtějí
býti králi ochranou a stráží a pomáhati mu, aby po příchodu do
Prahy spravedlivě mohl vládnout a o dobro obecné se starati.
I nezbylo králi, než aby k zlověstící té hře dobře se tvářil. Nastoupili
tedy cestu ku Praze; nejprve do Berouna dojeli, kde v klášteře
mnichů bosáků připravena byla slavná hostina. Králi byla tu od
pánů všecka pocta prokazována, on však dobře cítil, že je jejich
vězněm. Z Berouna potom páni doprovodili krále Václava do Prahy
a tu již, ohledů nemajíce pražádných, uvrhli jej do vězení v radním
domě staroměstském, jemuž říkali Špinka.
V tom vězení král potom držán byl po mnoho neděl; rozhněvaný
byl proto nemálo, ale pomoci nikde neviděl. Tu jednou v parný den
letní požádal své věznitele, aby mu dovoleno bylo do lázně vejíti,
kde by se vykoupati mohl. Konšelé uradili se o té věci a povolili, že
smí v průvodu čtyř lidí, oděn šatem městským, aby nápadný nebyl,
vejíti do lázně, která nejbližší je domu radnímu. Šel tedy král,
nikým nepoznán, do lázně u mostu a tam se umýval. Ze strážců
jeho dva venku zůstali, dva umývali se s ním. Že pak dusno bylo
v koupeli, oznámil král, že chce na čerstvé povětří vyjíti na pavláčku
nad řekou. Strážcové neviděli v tom nebezpečí, byltě král bez
oděvu, jen v plachtu lázeňskou zahalen. A tak dostal se královský
vězeň sám na pavláčku, strážcové zůstali pokojní uvnitř. Tak tomu
také král chtěl; doufal, že jak jen z radního domu se dostane, najde
nějakou cestu k svobodě. Na té pavláčce tou dobou žena v lázních
posluhující meškala, mokrá roucha lázeňská tam rozvěšovala, aby
je usušila. Když král dolů k vodě pohleděl, spatřil tam při břehu
pod stromy loďku, v níž veslo leželo; i šeptl ženě:
„Umíš‑li veslovat? Dostaneš‑li mě na druhý břeh, odměním se ti.“
A ona jemu, že veslovat umí. Tu se v rychlosti smluvili, žena
lazebnice roucho nějaké roztrhala a svázala v provaz, po němž
spustili se z pavláčky na břeh. Odvázali loďku, vskočili do ní
a lazebnice honem odrazila od břehu. Veslovala hbitě a brzy přirazila
loďku k druhému břehu, hustými křovinami a stromovím porostlému.
Král s lazebnicí vyskočili na břeh, převrhli loďku a pustili ji
po proudu.
Za malou chvíli potom, když už obrácená loďka uprostřed
proudu plula, strážcové vyšli z lázně na pavláčku, aby se po vězni
poohlídli. Ulekli se nemálo, když krále nespatřili. Rozhlíželi se
po řece a tu zhlédli převrženou loďku v proudu. Jináč nemyslili,
než že se s králem převrhla a ten že spadl do vody. I strhli pokřik
a vyběhli z lázně k mostu, kde loďky sháněli, aby vězně živého
nebo mrtvého našli.
Král zatím s lazebnicí ubíhali lesem po břehu proti vodě. Tak
nepozorováni dostali se ke vsi Chuchli. Tam uviděli při břehu člověka
s loďkou, ryby lovícího. Toho požádali, aby je na pravý břeh převezl,
a lazebnice dala mu groš stříbrný, který při sobě měla. Když se
dostali na druhou stranu a vešli do lesa, král vida se v bezpečí, ptal
se ženy, jaké je její jméno. A když zvěděl, že Zuzana, pravil:
„Milá Zuzanko, pro mne ses v nebezpečí vydala, za mne jsi teď
i zaplatila. Máš za to bezpečna být při mně, i peníz, jejž jsi za přívoz
vydala, nahradím tobě. Za groš stříbrný sto dukátů ti dám.“
Král, jenž v těch místech býval na honě, dobře znal cestu na
svůj Nový hrad v lese kunratickém. I pospíšili si, a než noc nastala,
dostali se k hradní bráně. Však už král, jenž tu celou cestu šel bos
a jen v roucho lázeňské zahalen, všecek byl prochladlý a umdlený.
Zavolal na branného a ohlásil se mu. Ten hned most zdvižitý spustil
a pacholek zbrojný utíkal pro purkrabího. Podivil se purkrabí
nemálo a spěchal uvítat královského svého pána. Uvedl jej i lazeb–
nici do paláce hradního, králi ze šatnice oblek pěkný kázal přinésti,
purkrabího žena pak na královo požádání Zuzaně šaty dala, jaké
zámožné měštky nosily. Král zasedl potom k večeři, i Zuzanu ke
stolu posadil, s chutí po té procházce podivné pojedl a popil. Když
bylo po večeři, kázal král purkrabímu, aby sto dukátů přinesl; ty
daroval Zuzaně lazebnici podle přípovědi. A řekl jí:
„Za víc stojí služba tvoje dobrá. Tys můj služebník nejvěrnější
a já ti toho nezapomenu.“
Po několika dnech král, průvodem zbrojným opatřen, nastoupil
cestu na hrad Žebrák a Zuzanu vzal s sebou.
Když po srovnání rozporů s panstvem král zase nějakou dobu
pokojně vládl, vzpomněl na svůj slib, lazebnici učiněný, koupil
starou lázeň u řeky podle mostu, dal ji zbořit a na jejím místě nový
dům lázeňský vystavěti i pěkně zaříditi, takže to byla největší
a nejlepší ze všech lázní pražských, jichž tou dobou bylo čtyřiadvacet.
Daroval potom král tu lázeň Zuzaně a k ní dvacet kop grošů ročního
požitku.
Že pak lazebnictví tenkrát v menší vážnosti bylo nežli jiná řemesla
a živnosti, král Václav dal cechu lazebníků v roce 1406 majestát,
jímž učinil je rovným všem řemeslům jiným. Také jim znamení
společné cechovní dal, toho aby užívali: byla to v zlatém poli modrá
točenice, na uzel svázaná, v ní ptáček ledňáček.
V domě při mostě lázeň byla až do let nedávných; nová zřízená
v domě blízkém na rohu k lávce mlýnské jméno má Karlovy lázně.