O staroměstských mlýnech

Císař Karel IV. slavné paměti, ke každému spravedlivý, křivdy
nenávidějící, nemálo o to dbal, aby řemeslníci a živnostníci všude tak
si vedli, jak na jejich řemeslo a živnost náleží, aby nešidili nikoho,
aby na jejich práci a výrobky stížností nebylo žádných. Tak také
někdy rád očitě o tom se přesvědčoval, jak kde práci vedou.
Chtěje jednou i do mlýnů se podívat, jde‑li tam u mlynářů vše
v pořádku, kázal, aby mu přinesli šat takový, jaký nosila pocestná
chasa mlynářská, mlýn od mlýna putující. Za takového krajánka
spraven, v šatě pomoučeném císař potom odebral se
do staroměstských mlýnů blíže mostu. Vešel do mlýnice jednoho
z těch mlýnů poříčních a nepoznán tam prodléval.
Zalíbilo se císaři ve mlýně a všecko si důkladně prohlížel. Díval
se, jak na mlýn nasýpají, jak melivo prochází párem kamenů
mlýnských, jak pytlíkem mouka se vytřepává do moučnice. Viděl,
jak znovu na koš vynášejí to, co ne do moučnice, ale do truhly padlo,
a tak činí dotud, až běl všechna ze zrní se vymele a zbývají jen
otruby. Také se díval císař, jak mlýnské kameny již ohlazené
zkřesávají, aby byly ostré, to jest, aby měly mlecí plochu drsnou.
A jak tak císař všecku mlýnskou práci prohlížel, stalo se, že si
ho stárek povšiml. Pozoroval, že ten neznámý krajánek k ničemu
se nemá, jen všude po všem se dívá. I promluvil k němu:
„Co ty tady, chlapíku, jen tak naprázdno okouníš? My se tu v práci
nezastavíme, a ty by ses jen díval. Honem, honem, pomůžeš mi
nový kámen běhoun připravit a osadit!“
Tu byl císař v úzkých; nevěděl nic o takové práci a bál se, že by
stárek hned poznal, že má před sebou někoho, kdo se jen vydává
za krajánka. Nezbývalo tedy než s barvou ven. I dal se císař poznati
a tak všecky ve mlýně překvapil. Mlynáře hned přivolali a ten
poctu vzdal vzácné návštěvě a zval císaře do svého příbytku. Ale
císař pověděl mu na to, že chce všecku mlýnskou práci poznati,
a když prý stárkovi s kamenem nemůže pomoci, že se aspoň dívat
bude, jak se taková věc provádí.
Stárek potom měl se hbitě k dílu: nejlépe se z toho císaři líbilo,
jak běhoun nasazený vyrovnal stárek tak, aby dokonale byl vyvážen,
aby hledícímu na jeho běh se zdálo, že se ani nehýbe. K tomu
přesnému vyrovnání kamene měl stárek nástroj, kterým kámen
opisováním přiměřoval. I ptal se císař, jaké že má jméno nástroj,
jímž se kámen tak spravedlivě vyrovnává na všechny strany. Řekli
mu, že virgule.
„Takový nástroj, totě věru spravedlnost sama!“ císař na to. „A také
od nynějška říkejte mu spravedlnost.“
Tak se také stalo a mlynářské virguli dlouho říkali spravedlnost.