O Karlově mostě

V lesích šumavských prameníc, řeka Vltava zemí českou ubírá se od
jihu k severu až k srdci Čech, ku Praze. Tam vody své nese, břehy
památné vyšehradské skály omývá a dále plyne městem Libušiným.
Jako by klikatý pás jasné oceli položen byl prostřed města, tak hladina
vltavská leskne se mezi oběma břehy. Zelené ostrovy Vltava
v Praze oblévá, jež jí i městu jsou k ozdobě, mosty je překlenuta, po
nichž život a ruch šine se z břehu na břeh. Vltava, tepna země české,
srdcem jejím protékající!
Z mostů, jimiž spjat je široký proud Vltavin, nejstarší, nejpamátnější
je most kamenný, jejž vystavěti kázal císař a král Karel IV.
slavné paměti. Dříve mu Kamenný říkali, v době nové, kdy i jiné
mosty kamenné v Praze vedou přes Vltavu, ujalo se jméno Karlův
most, na památku jeho zakladatele.
Předchůdcem Karlova mostu byl kamenný most, jejž ve XII. století
vystavěti kázala Judita, choť knížete Vladislava II. (jako krále
Vladislava I.), Němka z Durynska. Není dnes známa podoba toho
mostu, jen to víme, že severněji byl položen; zůstal z něho pilíř
a oblouk při klášteře křižovnickém u mostu; když v roce 1848
zřizováno bylo tu místo pro pomník Karla IV., oblouk i pilíř byly
zasypány. Juditin most, dříve již značně poškozený, pobořen byl
nadobro návalem ledu v roce 1342. Tu císař Karel, o zvelebení Prahy
tak pečlivý, kázal stavěti most nový a položil k němu základní kámen
9. července 1357; plány mostu provedl stavitel dómu Svatovítského
Petr Parléř.
K stavbě mostu přivážen byl kámen z lomů hloubětínských, majetku
řádu křižovnického. Karel IV. přál si, aby stavba byla důkladná, aby
most lépe odolával živelným pohromám než jeho předchůdce.
Při stavbě mostu udály se také některé
VESELÉ PŘÍHODY.
Povídá se, že stavitel mostu, chtěje, aby malta byla přepevná, poradil
vápno s vejci rozmíchávati. To se císaři zalíbilo a kázal, aby
z celého širokého okolí vejce byla do Prahy k stavbě mostu přivážena.
I přijížděly vozy z vesnic a měst, v koších a bednách přivážely
vejce, kterážto u řeky skládána byla, do vápna pak roztloukána
a rozmíchávána. Jednou také přijely tam vozy s vejci z města Velvar
poslanými podle císařova nařízení do Prahy. Když začali na
staveništi vejce rozbíjeti, ukázalo se, jaký chytrý kousek Velvarští
provedli: aby se vejce nezkazila, protože je dlouhou dobu sbírali,
také aby cestou po špatné silnici nárazy rozbitá nevytekla, poručili
velvarští páni uvařiti vejce natvrdo a tak je do Prahy poslali. Taková
vejce se ovšem k stavbě nehodila, a tak z té chytrosti Velvarských
veselost nemalá povstala na staveništi a pověst o tom brzy po Praze
a okolí se roznesla. Bylo z toho smíchu dost a dost, který stržili
Velvarští, a dodnes se to o nich povídá.
Podobně prý, když přikázáno bylo voziti mléko z venkova do
Prahy, aby jím malta při stavbě mostu byla rozdělávána, Unhošťští
místo mléka tvaroh a syrečky přivezli.
Když dokončován byl kamenný most Karlův, stavitel jeho zazdíti
dal též do jednoho z oblouků mostních
DIVOTVORNÝ MEČ,
který si přivezl z cest. Byl prý to dar zbožného poustevníka, jenž
staviteli vyložil, jakou moc meč má a k čemu je určen. Stavitel dal
meč zazdíti tajně, takže nikdo neví, kde jej hledati. Pověst vypráví,
že tehda, až na zemi českou největší záplava nepřátelská se přivalí,
pukne klenutí mostu, meč sám zářící pozvedne se do výše a obrátí
se čepelí v tu stranu, kde se vypíná hora Blaník. Potom meč ten
otočí se potřikráte v povětří, aby tak přivolal ku pomoci rytíře
v Blaníku spící, a spadne do Vltavy, zasyčí mocně, jak voda žhavou
ocel ochladí, a zmizí navždy. Ale země česká bude zachráněna:
rytíři blaničtí porazí nepřítele a ze země vyženou; bude pak v Čechách
mír a pokoj navěky.
O meči zazděném v Kamenném mostě jiná ještě pověst vypravuje,
kterážto dí, že divotvorná zbraň ta je
MEČ BRUNCVÍKŮV.
Na pilíři mostním, jehož pata stojí na ostrově Kampě na levém
břehu vltavském, spatřujeme sochu oděnce v brnění, jenž v pravé
ruce meč drží, levou o štít se opírá se znakem Starého Města
pražského. U nohou oděncových leží lev. Touto sochou nového
původu nahrazena byla dřívější, poškozená prý dělovou kulí při
obléhání Prahy Švédy roku 1648. Ani ta socha nestála tam patrně
od starodávna. Nahradila kdysi sochu ještě starší, takovou, jaké
viděti lze v mnohých městech Německa. Sochy ty byly znamením
mostního a tržního práva měst.
U nás lid si vybájil, že je to socha udatného knížete Bruncvíka,
jenž z cest po cizině přivezl si ochočeného lva. Meči Bruncvíkovu
připisována byla zázračná moc. Když prý jím někdo nad hlavou zatočil
a zavolal: „Všem hlavy dolů!“, hned hlavy samy padaly. Kníže
Bruncvík před svou smrtí poručil, aby meč jeho, jímž tolikerého
vítězství dobyl, zazdili do pilíře mostního. Až prý bude v Čechách
nejhůře, svatý Václav se svým komonstvem přijede na pomoc. Přes
Kamenný most potáhnou a tu bělouš sv. Václava kopytem rozkop–
ne zemi, kde se objeví meč Bruncvíkův. Tím sv. Václav nad hlavou
zamává a všechny nepřátele porazí. V zemi pak zavládne pokoj
navždy.
A jiná pověst vypravuje, že kníže Bruncvík, když poslední bitvu
vyhrál, meč svůj divotvorný z mostu hodil do Vltavy. Až bude jednou
v Čechách zle, až na zemi naši připadne soužení od nepřátel,
tehda stařena, u mostu přízi peroucí, meč do ní zachytí a z vody
jej vytáhne. Odevzdán pak bude meč ten vůdci českého vojska,
jemuž pomůže k vítězství nad nepřáteli. Čechové zvolí si potom
vojevůdce toho králem.
Na staroměstském pobřežním pilíři starého mostu Juditina na
straně severní viděti bylo z kamene vytesanou vousatou hlavu
muže, kterému jinak neříkali než
BRADÁČ.
Když naváženo bylo náměstí Křižovnické a zbylý oblouk starého
mostu zasypán, hlavu bradáče zasadili do zdi pobřežní. Říkalo
se, že ta hlava ukazuje podobiznu stavitele Juditina mostu, že se
tak na svém díle dal zvěčniti. Zmínky přitom zasluhuje, že vychvalujíce
Karlův most kamenný, staří Čechové o třech mostech
takových mluvili; v Praze, v Řezně bavorském a v Drážďanech
v Sasku. Pražský most prý je nejpevnější, řezenský nejdelší,
drážďanský nejvýstavnější. I na řezenském i na drážďanském mostě
je taková hlava. Podle hlav těch měřena bývala výška vody, lidé
snáze si to pamatovali než míru nějakou stupňovou. Věděli, jakmile
stoupající voda zespodu vousů bradáčových se dotkne, že
již Vltava vystupuje z břehů, že je čas, aby obyvatelé pobřeží na
záchranu pomýšleli. Jestliže k ústům bradáčovým voda dosáhne,
tu že už rozlévá se také do ulic staroměstských. Při velké povodni
roku 1841 vystoupila voda tak vysoko, že na bradáčově hlavě jen
temeno suché nechala, jakoby lysinu. Tehda také až na Staroměstské
náměstí voda se dostala, lidé tam po loďkách jezdili.
Během věků několikráte na most Karlův pohroma přišla taková,
že nějaký oblouk se zřítil, někdy i oblouků několik vzalo zkázu.
Ale v krátké době zase byly oblouky vyklenuty, most spraven.
Důležité spojení Starého Města s Malou Stranou nemohlo zůstati
nadlouho přerušeno. Pověst vypravuje
O STAVITELI MOSTU,
který kdysi těžký měl úkol, chtěje sklenouti oblouk mostu. Když
král Václav IV. v prchlivosti dal Jana z Nepomuku svrhnouti z mostu
do Vltavy, ještě téže noci zřítil prý se na tom místě mostní oblouk.
A marná byla námaha most spraviti. Co do večera bylo vystavěno, to
zase do rána spadlo. Po marném usilování, když už nikdo nevěděl,
co počít, přišel mladý stavitel pražský a hlásil se, že by chtěl most
ten spraviti. V cizině předtím několik let pobyl a troufal si tu práci
provésti zdárně. Dal se s lidmi svými do díla, a hned první den kus
oblouku vystavěli. Stavitel žádostiv zvěděti, jak jemu věc se podaří,
sám v noci zůstal na mostě na stráži. Ale sotva půlnoc přišla, ozval
se temný rachot a uděšený stavitel seznal, že dílo předešlého dne
je zničeno. Stál tam nešťasten, škody se bál a posměchu. Tu chvíli
ozval se za ním přidušený smích, a když stavitel se ohlédl, spatřil
temnou postavu v plášť zahalenou. Byl to ďábel.
„Marně se, brachu, namáháš,“ mluvil ten černý chraptivým hlasem.
„Na tu věc všecko tvoje umění nestačí, oblouk sám neskleneš.
Ale chceš‑li, pomohu. Zadarmo to, pravda, nebude.“
„Co bys chtěl za svoji pomoc?“ ptal se stavitel, vida, že mu nezbývá
než jednati s ďáblem, chce‑li zdárně dokončiti, co začal.
„Chci toho, kdo první přejde přes most po překlenutí oblouku!“
Stavitel se zarazil. Za takovou cenu může býti most dostavěn?
Zmařiti život lidský přece mu jen bylo líto. Ale nedostaví‑li most,
jaká to bude hanba pro něho, jenž chtěl dokázati, co jiný nedokáže!
V té nerozhodnosti bleskla mu náhle hlavou myšlenka. Ano, tak to
udělá! A hned pověděl ďáblovi, že přistupuje na jeho podmínku.
Zrána se dal stavitel s dělníky na mostě znovu do práce, domlouval
jim, ať se nebojí, že má vše dobře vymyšleno, aby se dílo
podařilo.
A vskutku: co toho dne udělali, už se nesesulo a za několik dní
dílo bylo dokončeno. Stavitel stráže postavil v branách obou věží
mostních, Staroměstské i Malostranské, přikázal jim, ať nikoho
té noci nepouštějí přes most, ani ráno, dokud se panstvo nesejde
k slavnostnímu otevření. Aby ďábla ošidil, dal do staroměstské
věže přinésti večer posadu s kohoutem, toho že hned ráno pustí
prvního přes most.
Ale ďábel byl chytřejší. Zvěděl, co naň stavitel chystá, a zmařil
také plán dobře promyšlený. Vzal na sebe podobu zedníka a tak
přišel ještě večer do domu na Malé Straně, kde stavitel zůstával.
Tu pak ženě stavitelově vyřizoval, že muži jejímu, který na
staroměstské straně na noc zůstal, nevolno se udělalo. Žena ulekaná
nemeškala a pospíchala z domu k mostu. Stráže v Malostranské
věži mostní znaly dobře stavitelovu ženu, která za mužem ke
stavbě chodívala. Měly za to, že pro ni zákaz neplatí, a pustily ji
na most. I chvátala žena přes most všecka ustrašena, úzkostliva,
jak svého muže na Starém Městě najde. Doběhla na druhou stranu
a volala na stráž tam stojící, kdeže její muž a co mu je.
Všichni tam na ženu udiveně hleděli, nevěděli, co to má znamenat.
Vtom už z dvířek ve věži vystoupil stavitel, který tam přenocoval
a voláním ženy své byl probuzen. Sotva jej žena spatřila,
vzkřikla radostí a padla mu kolem krku. Ale stavitel stál tu jako
socha, bylo mu, jako by do něho nůž byl vrazil. Naráz pochopil, že
jej ďábel obelstil. Ale nedal před ženou nic na sobě znát. S úzkostí
čekal, co se stane. Sám dovedl ženu domů a ráno zase na most se
odebral k slavnostnímu jeho otevření.
Sotva bylo po slavnosti, pospíchal stavitel domů v úzkostné
předtuše. Nedošel ani k svému obydlí, když spatřil služku jemu
vstříc chvátající. Zvěstovala mu smutnou novinu, že se jim mrtvé
děťátko narodilo a paní že skonává. Stavitel úprkem hnal se domů,
ale než tam doběhl, žena už nežila.
Žalost nenadálého vdovce tím větší byla, když si uvědomil, že
jeho žena i s dítětem propadla věčné záhubě. Nepřestal dávati si
vinu toho neštěstí. Dušička toho děťátka vznášela prý se od té doby
nad mostem a lidé po mostě jdoucí slýchali kýchání. Nevěděli, že
to dušička dítěte čeká na „pozdravpánbůh“, a nevšímali si toho.
Až jednou po mnohých letech venkovan nějaký za časného jitra
ubíral se na trh na Staré Město přes most, kde nebylo človíčka.
Nebyl ještě prostřed mostu, když uslyšel kýchnutí. Nemálo se podivil,
nikoho tam nevida. Ale jak byl zvyklý, zavolal:
„Pozdrav pánbůh kohokoli!“
„Dejž to pánbůh!“
To byla dušička toho dítěte, která potom vykoupena odlétla do
nebes.
Trvalo 146 let, než nový most kamenný úplně byl vystavěn.
Ovšem, jezdilo i chodilo se po něm už za dob Karlových, ale pohromy
válečné i živelné bránily úplnému dokončení mostu takového,
jakých je málo v celé Evropě. Tak i roku 1432 v červenci veliká
povodeň poškodila nehotový dosud most, zbořila pět pilířů.
Z oblouků tak pobořených sklenut byl poslední roku 1502, v červnu
léta následujícího dokončeno všechno dílo slavného mostu Karlova.
Řadou soch ozdoben byl most teprve později. Jedině
KŘÍŽ NA MOSTĚ
stával ve výstupku pravé strany od Starého Města již za Karla IV.,
i na protější straně mostu je takový výstupek. Ten býval místem
popravním a odsouzenci poslední modlitbu před smrtí modlívali
se tam u kříže.
Když se na Pražském hradě usadil „zimní král“ Fridrich Falcký,
choť jeho, královna Alžběta, jako král také vyznání kalvínského,
v nenávisti měla veliký kříž s tělem Spasitelovým na mostě, kudy
často do města jezdívala. Tak i jednou řekla prý, že se ani dívati
nemůže na toho „nahého lazebníka“, a vymohla také na svém
manželovi, že chtěl dáti kříž shoditi do Vltavy. Že však proti tomu
byl veliký odpor v obci, král rozkaz odvolal. Ale několik dní nato
spatřili Pražané, že kříž zmizel. Někdo jej v noci shodil. Stalo se
tak patrně z návodu královnina; ale za to stihl ji trest. Ještě téhož
roku po nešťastné bitvě bělohorské královna utíkala do ciziny
přes most, podle místa, kde stával kříž. Potom, když se císařští
zmocnili Prahy, kříž byl vyhledán a zase postaven na mostě.
Když Švédové Prahu obléhali v roce 1648, nemohli se dostati
přes Kamenný most na Staré Město. Dál nepostoupili než pod kříž.
Říkali, že Ukřižovaný Pražanům v hájení pomáhá. I vylévali si na
kříži zlost tak, že naň z děl stříleli z malostranského břehu. Ale
nikdo kříž trefiti nemohl, až Čechovi kterémusi ve vojsku švédském
se podařilo sestřeliti Kristovu hlavu. Z radosti nad tím jeho velitel
na místě jmenoval obratného střelce důstojníkem. Za necelou
čtvrthodinu ten nový důstojník vystoupil na zákop, aby se podíval
na protější stranu. Vtom zafičela koule z ručnice, ze Starého Města
přiletěla, trefila nového důstojníka doprostřed čela a zabila jej.
U kříže na mostě i ve výstupku protějším sedávali také žebráci.
Bylo již shora pověděno o pyšné paní, jež prsten z mostu do vody
hodila, který potom v rybě vylovené našli; ta k stáru zchudnuvši
u kříže sedávala na mostě jako žebračka. Povídá se dokonce také, že
ŠIMON LOMNICKÝ Z BUDČE,
básník, tam na mostě sedával, když na stará léta v bídu upadl. Ten,
ač katolík, verši oslavoval panování Fridricha Falckého, protože
mu z toho užitek kynul. Byl však kam vítr, tam plášť; po bitvě
bělohorské verše potupné složil na odbojné stavy, k smrti odsouzené,
a tak se staral, aby u císaře a jeho věrných milosti a přízně došel.
Byl prý však sto ranami zbit neznámými pachateli za svoji obojakost.
Nezotavil se z toho docela, nadto krutá nouze ho postihla,
císařskými byv zklamán. Nezbyla mu než žebrácká mošna.
Sedal potom sešlý a zestárlý Šimon Lomnický na Kamenném
mostě s jinými žebráky, pro almužnu ruce vztahoval. A často zkusiti
musel, že šlechtic mimo se ubírající, u něhož on, Lomnický,
za dobrých časů jako dobrý společník při stole vítán býval, teď se
tvářil, jako by neznal sešlého básníka.
Tak praví pověst. Ač je jisto, že Lomnický v bídě zemřel, nic
dějinné zprávy nevědí o tom, že by byl býval žebrákem. Snad že
pověst z toho vznikla, že Šimon Lomnický z Budče příjmení si
přidával Ptochaeus, což po česku Žebrák značí.
SOCHY NA MOSTĚ
postaveny byly až v XVIII. století; jediná socha Jana Nepomuckého
už roku 1683 byla tam dána. Je těch soch a sousoší třicet. Smávali
se na venkově Pražákům, že nikdo z nich neví, kolik je na Kamen–
ném mostě soch. Zato každý venkovan, jakmile ponejprv do Prahy
přišel, obyčejně o pouti svatojanské, a po Kamenném mostě se
ubíral, první starost měl, aby sochy spočítal, a také si pamatoval,
kolik je jich.
Kdysi však také venkovan nějaký podivnou příhodou
POKLAD
na mostě získal. Byl to chalupník z nedaleké vsi za Prahou, měl
četnou rodinu a žil v bídě a nouzi. Tomu se jednou v noci zdálo, že
stojí u jeho lože svatý Jan Nepomucký a povídá mu:
„Za to, že jsi nábožný, že se k Bohu modlíš a také mne o pomoc
vzýváš, chci tě vytrhnouti z nouze. Jdi do Prahy, na mostě tam
najdeš poklad.“
Chalupník snu nevěřil.
Ale když i druhou i třetí noc totéž se mu zdálo, přesvědčen byl,
že to není nadarmo. Když se tu třetí noc probudil, byla jedna hodina
s půlnoci. Sen o pokladu byl tak živý, že chalupník hned vstal,
oblékl se a vyrazil z domu na cestu. Za dvě hodiny byl v Praze na
Kamenném mostě. Bylo to v létě, už bylo světlo. Na mostě nebylo
nikoho, jen voják tam stál v strážní budce – ta bývala na šestém
pilíři vlevo od staroměstského břehu, kde nyní socha sv. Kryštofa
stojí.
Ten chalupník, přecházeje neustále po mostě sem a tam s hlavou
k zemi skloněnou, jako by tam cosi hledal. To bylo konečně
vojákovi nápadné, zastavil venkovana a ptá se, cože tam na mostě
pohledává. I pověděl chalupník vojákovi o svém snu, který jej na
pražský most přivedl. Voják poslouchal užaslý.
„Podivná věc,“ povídá, „i mně se dnes po půlnoci zdálo podobného
cosi, když jsem na strážnici spal, než mě budit přišli, abych
vystřídal kamaráda na stráži. I včera, i předevčírem měl jsem
takový sen – že svatý Jan ke mně přišel, povídá, abych se vydal na
cestu, abych šel silnicí pořád k západu slunce, že přijdu k vesnici,
kde u cesty na skalině tři kříže stojí; tou vsí abych prošel, až přijdu
k poslední chalupě, kde v zahrádce u plotu mají starou hrušku.
Pod tou hruškou najdu prý poklad.“
„Člověče zlatý,“ povídá užaslý chalupník, „vždyť to je naše vesnice,
u té tři kříže stojí na skále a při mé chalupě stará hruška
u plotu. Tak nám oběma svatý Jan poklad ukázal, abychom ho
spolu dobyli.“
Smluvili se, chalupník počkal, až vojáka na stráži vystřídají, ten
se dovolil svého představeného a s chalupníkem se dali na cestu
do vsi. Tam na zahradě u chalupy začali kopat pod starou hruškou
a vskutku narazili brzy na něco tvrdého. Bylo to víko železné truhly;
tu když vykopali a otevřeli, uviděli, že je plná tolarů a dukátů.
Měli velikou radost a poctivě se o ten poklad rozdělili. Voják měl
brzy potom vyslouženo, odešel z vojny, vzal si toho chalupníka
dceru, koupili si veliký statek a dobře byli živi až do smrti.
Jako v přemnohých potocích, řekách, rybnících a jezerech u nás
sídlil také
VODNÍK POD MOSTEM
v Praze. Povídali si o něm Pražané takovou pověst:
Šel mladý řemeslnický tovaryš vandrem a měl namířeno
do Prahy.
Kráčel jednou zrána silnicí podle rybníka, když tu znenadání,
kde se vzal, tu se vzal, přidružil se k němu starší nějaký člověk,
dobře oblečený, v zeleném kabátě, vysoké boty měl, na hlavě čepici
s cípem dolů převislým. Dal pozdravení a ptá se tovaryše, kam tudy
cestou. A jak uslyšel, že do Prahy, hned si liboval, to že je dobře, že
on tam také míří a že jim spolu cesta líp ujde. A tak šli, ten cizí byl
hovorný človíček, leccos věděl zajímavého povídat, cesta jim pěkně
ubíhala. Jenom k večeru, když tovaryš zamířil někam do hospody
na nocleh, ten člověk s ním nešel, řekl jen, že na něho ráno počká,
a ztratil se kamsi za humna. Ale ráno už zase čekal na silnici na
tovaryše. Tak tomu bylo po celou cestu až do Prahy. Když tam přišli
a brali se přes Kamenný most, zastavil se ten člověk u zábradlí při
staroměstské straně a zadíval se dolů, kde byl blízko břehu ostrůvek
vrbami zarostlý. Potom se obrátil k tovaryši a povídá:
„Abys tedy věděl, s kým jsi šel až sem: já jsem vodník. Znelíbilo
se mi v mém rybníku a usmyslil jsem si, že se přestěhuji do Prahy.
A tamhle dole budu od nynějška zůstávat. První, co udělám, bude,
že se pomstím na kočím tady ze mlýna. Ten onehda jel podle mého
rybníka, chtěl koně vykoupat a tak prudce s nimi vjel do vody, že
mi všecku zkalil a rákosí pošlapal. Rozehnal jsem se za ním, ale
on mi spěšně ujel; spílal mi přitom nejhorších jmen. Toho utopím.
Abys viděl, že mluvím pravdu, přijď jen zítra k večeru po klekání
sem na most a dívej se ke brodu! Kočího poznáš podle růže za
kloboukem. A teď se musíme rozejít. Buď zdráv!“
Tovaryš rozloučil se s vodníkem tuze překvapen, koho že to měl
za společníka na cestě. Teď teprve si vzpomněl, že se mu zdálo,
jako by ten člověk byl měl mokrý cíp čepice i rameno, ke kterému
cíp visel. Vyhledal si tovaryš brzy nocleh a druhého dne našel také
práci u mistra na Starém Městě pražském blízko mostu.
Když přišel večer, bylo už po práci, nedalo to tovaryšovi, aby
nezašel na most. Přišel tam, zrovna odzvonili klekání. Dívá se
tovaryš z mostu dolů ku brodu, a tu najednou vidí, jak vjíždí do
vody kočí na koni, druhého, náručního, má vedle sebe. Klobouk na
hlavě, za kloboukem růži! Tovaryš se lekl, nahnul se přes zábradlí
a křičel na kočího, ať dál nejede, ať se vrátí. Kočí se podíval vzhůru,
myslí si, co ten potřeštěný tam má, rukou mávl a dál zajíždí ke
hlubině. Vtom najednou vidí tovaryš, jak něco kočího za nohu
tahá z koně. Bránil se kočí vší silou, koně se za krk držel, ale nic
naplat. Kůň se najednou vzepjal, kočímu ruce povolily a on sklouzl
do hlubiny. Vyděšení koně vyběhli na břeh. Ale kočí zmizel pod
hladinou. Vodník ho tam stáhl a utopil.__