O obležení kláštera na Hradisku

Klášter na Hradisku u Olomouce je prastarý. Založen byl ke konci
XI. století. Při nájezdu Tatarů do Moravy byl klášter r. 1241 vypálen,
ale zřízen byl znova. Jak už jméno jeho svědčí, byl klášter opevněn
a měl toho někdy vskutku potřebí. Tak bylo i ve válce mezi Jiřím
Poděbradským a Matyášem, kdy Olomoučtí byli v branném spolku
měst a pánů proti Jiřímu.
V březnu r. 1471 král Jiří umřel, ale toho roku ještě se držela
na Hradisku česká posádka, kterou tam obléhali Olomoučtí. Zásoby
potravin v klášteře nebyly malé, ale přece jen se rychle menšily,
a tak nastával nedostatek. Velitel posádky viděl, že bude brzo zásob
konec a že mu nezbude než vzdáti se oblehatelům. Přemýšlel,
nebylo‑li by možno oblehatele nějak přelstíti. A přišel na dobrý
nápad.
Na klášterních hradbách objevili se jednou počátkem října zrána
dva vojíni: jeden držel bílý prapor, druhý zatroubil na znamení
vyjednávání. Oznámil také, že velitel žádá, aby vyjednavači přišli
do kláštera. Měšťané olomoučtí, kteří byli už syti obléhání, radovali
se z domnění, že se posádka chce vzdáti, a poslali do kláštera
ze svého středu dva vyjednavače s městským písařem.
Poselstvo Olomouckých bylo uvedeno do komnaty, kde čekal
velitel. Ten prohlásil, že by byl ochoten za některých podmínek
vydati klášter. Rokováno o tom a velitel protahoval jednání
schválně až do chvíle, kdy z věže klášterního kostela zazněl zvon
oznamující poledne. Tu pak zdvořile pozval pány měšťany, aby
s ním poobědvali. Když bylo pozvání přijato, uvedl velitel hosty
do klášterního večeřadla, kde bylo prostřeno k obědu. Měšťané
zasedli za stůl a nepřestávali se diviti hojnosti jídel a nápojů. Byla
to slavná hostina.
Prostřed hodování naklonil se jeden z měšťanů k svému sousedovi
a pošeptal mu to, co si v tu dobu všichni mysleli:
„Jaké tu mají v klášteře hojné a výborné zásoby, když nás takhle
mohou hostit!“
Velitel posádky dobře věděl, co si hosté myslí. To bylo právě,
o čem je chtěl přesvědčiti. Viděli bohatou hostinu, ale nevěděli,
že byla vystrojena z posledních zbytků.
Když bylo po slavném obědě a páni seděli ještě při víně, velitel se
zeptal, chtějí‑li Olomoučtí přistoupit na podmínky, které jmenoval:
vyžadoval pro sebe a svou posádku volný odchod, za zásoby pak
v klášteře zanechané 8000 zlatých moravských. Polovina měla mu
býti vyplacena hned, pro druhou že si pošle po vydání kláštera.
Měšťané odpověděli, že se chtějí o té věci poraditi; když on vyšel
z večeřadla, dali hlavy dohromady, aby se potichu poradili.
Řekl pak nejstarší:
„Nezbude, pánové, než abychom podmínky přijali. Obléhání se
protahuje, už také ve městě jsou na to mrzutí. Odtáhne‑li odtud
posádka nadobro, bude s výhodou pro nás, že nám tu nepřítel
v týle sedět nebude. Podle toho, co vidíme, klášter je zásoben ještě
na dlouho. Myslím, že i v tom bychom dobře pochodili, kdyby
zásoby byly naše; hodily by se nám.“
Porada pánů měšťanů netrvala dlouho. Přivolali zase velitele
posádky a oznámili mu, že podmínky jeho přijímají. Velitel se
v duchu usmíval tomu, jak se jeho lest podařila. Potom se
vyjednavatelé vrátili z kláštera do ležení.
Na druhý den podle ujednání vytáhla všecka posádka z kláštera,
oblehatelé se přesvědčili, že se žádné zásoby potravin neodvážejí,
a veliteli vyplaceny čtyři tisíce zlatých. Bláhoví měšťané netušili,
že není co odvážet.
Posádka byla už hezky daleko od kláštera, když se páni přišli
přesvědčit o zásobách. To bylo překvapení! Ve špižírně našli nějaký
ten bochníček tvrdého chleba, pytle od mouky, všecko prázdné,
jen v jednom ještě trocha byla, pár cibulí, malinko hrachu a čočky.
To bylo všecko. A vinné sudy ve sklepě byly prázdné.
Bylo z toho mnoho mrzutosti mezi olomouckými pány.
Vyjednavatelům vyčítáno, že tak sedli veliteli na lep, že mu povolili
volný odchod, osm tisíc zlatých za nic slíbili a čtyři už dali. Však
by byl s posádkou nevydržel v klášteře už ani týden bez zásob!
Tak se dát přelstít!
Horkokrevnější z měšťanů chtěli, aby se vojsko pustilo za posádkou,
ale jiní z toho zrazovali. Byli už syti těch válečných nesnází,
zrovna jako jejich lid, a odtáhli tedy všichni do Olomouce. Říkali si
měšťané, že druhé čtyři tisíce lstivý velitel klášterské posádky nedostane.
A také poslu těch peněz nevydali. Ale i v tom se zmýlili.
Jakmile se velitel ocitl podál Olomouce, hned začal vojsko své
rozmnožovati. Věděl dobře, že vesničané v okolí nemají v lásce
olomouckých pánů, a tak snadno získal pro sebe valný počet
ozbrojeného lidu ze vsí. Potom přepadal dvory Olomouckých
a působil pánům měšťanům všeliké nesnáze.
Chtěli‑li mít Olomoučtí pokoj, nezbývalo jim než vyplatit i druhé
čtyři tisíce. Když se tak stalo, bývalá posádka klášterská odtáhla
do Čech. Olomoučané potom pobořili klášter Hradisko, aby se v něm
nemohl usaditi zase nějaký jejich protivník. Jen klášterní kostel
zůstal ušetřen.