O kříži u kapucínů

Klášter kapucínský na Hradčanech s kostelem Panny Marie stojí na
severní straně náměstí Loretánského. Před klášterem stával vysoký
kříž, v jehož dřevě spatřovaly se zuby lidské. Ty prý tam pověrčiví
lidé zaráželi, aby je nikdy už bolest zubů netrápila. O původu té
pověry taková je pověst:
V jednom z malých domků v sousedství kláštera bydlely dvě
vdovy. Jedna z nich, žena hodná a nábožná, měla dcerku, krásné
děvčátko. Bylo to tuze milé dítě, a mělo proto mnoho přízně
v bohatých domech hradčanských, kde také její matce přispívali na
živobytí, aby krásnou dcerku mohla dobře vychovati.
Druhá vdova, bezdětná, třeba naoko stavěla se přívětivou, přece
záviděla sousedce nemálo přízeň lidí pro krásu její dcerky. A také
ovšem dítěti krásu záviděla, vidět nemohla, když se na ni líbezně
usmálo. Ze závisti a zlosti umínila si, že děvčátko o krásu připraví.
Zavolala je jednou k sobě a natřela mu dásně jakousi mastí, aby prý
se mu krásné zuby upevnily. Ale běda! Dívce počaly zanedlouho
otékati dásně i tváře, i zuby vypadávati, a nikdo, ani lékař, nemohl
jí pomoci. Ztratila tím také krásu.
Jednou k večeru kráčela ubohá dívka vdovina podle kláštera
kapucínského a tu přepadly ji veliké bolesti zubů. Děvčátko v tom
trápení kleslo u paty kříže před klášterem a modlilo se. V bolesti
sáhlo si do úst a zase jeden zub uvolněný si vytáhlo. Nevědouc,
co činí, zastrčilo děvčátko zub ten do trhliny ve dřevě kříže. Potom
bolestí usnulo. I zdálo se mu, že k němu přišla Panna Marie
z klášterního kostela, že je konejšila a položila jeho hlavu na svůj
klín.
Byla už noc, když poděšená matka našla dcerku u kříže; jak se
podivila, když slyšela od ní, že už bolest necítí a jaký měla sen.
V několika málo dnech všechen otok zmizel, i zuby narostly potom
nové a děvče nabylo zase dřívější krásy.
Když se to rozhlásilo, lidé bolestí zubů trápení zaráželi vytrhané
zuby do toho kříže, aby se bolesti takové navždy zbavili.