O paláci Černínském

Bývalý palác hrabat Černínů je rozlehlá budova na Loretánském
náměstí hradčanském, na západní jeho straně. Průčelí paláce je
rozčleněno dvaatřiceti mohutnými polosloupy. Palác ten, jejž si
dal vystavěti hrabě Humprecht Jan Černín v letech 1669–1687, byl
uvnitř nádherně zařízen. Stavěli jej umělci stavitelé italští,
kamenickou, štukatérskou i zámečnickou práci obstarali nejlepší
řemeslníci.
Hrabě nedočkal se úplného dokončení velkolepé stavby; to
provedeno bylo za jeho synů. Schodiště vyzdobeno bylo až v první
třetině XVIII. století; vymaloval je slavný malíř český Václav Vavřinec
Rainer a sochami je vyzdobili Matyáš Braun a Ignác Platzer.
Také byla tam znamenitá knihovna a pěkná obrazárna.
Za palácem prostíral se sad, nádherně po tehdejším francouzském
vkusu zařízený.
V době obsazení Prahy Francouzi, v roce 1742, chtěli tito pobořit
palác Černínský. Tehda vojsko rakouské mělo v moci Mnichov,
hlavní město bavorské, a tu bylo Francouzům pohroženo, že za
odvetu rozmetán bude v Mnichově palác jejich spojence Karla
Albrechta, kurfiřta bavorského, jenž předtím vtrhnuv do Čech, dal si
v Praze v prosinci roku 1741 holdovati od stavů jako král český.
Černínové pražský palác v druhé polovině XVIII. století opustili
a odstěhovali se do Vídně; potom bylo paláce používáno za skladiště
a snad i za byty chudého lidu, a tak sešel nemálo. V roce 1848 byl
palác státem najat a roku 1851 zakoupen na kasárna; byl také
přizpůsoben pro ně tak, že ze dvou pater byla udělána čtyři a zrušeno
nádherné schodiště. Také odstraněny byly sochy zdobící průčelí
paláce. Tak jenom vnějšek nadále svědčil o bývalé slávě.
O stavbě paláce pověst takto vypravuje:
Hrabě Černín, chtěje si v Praze v blízkosti hradu vystavěti palác,
najal si na Hradčanech místo na prostranství proti kostelu
v Loretě a také stavitele, jenž podle hraběcího poručení vystavěti
měl palác, největší z paláců pražských. Stavitel předložil hraběti
plány a po jejich schválení jal se stavěti. Hrabě dal staviteli zálohou
nějakou sumu peněz, ale ta daleko nestačila na rozsáhlou budovu
a její zařízení. Stavitel však bez starosti vyplácel ze svého mzdu
dělníkům i řemeslníkům, účty za dodané věci i odměny umělcům,
kteří vyzdobovali palác. Byl si jist, že mu bohatý hrabě vše na haléř
zaplatí, jak jen palác bude hotov.
Když byla stavba i výzdoba paláce dokončena, chtěl stavitel odjeti
k hraběti na venkovské jeho panství, aby mu oznámil, že je palác
hotov, a pozval jej do Prahy k převzetí stavby. Ale den předtím, než
z Prahy chtěl odjeti, došla zvěst z venkova, z panství černínského, že
tam hrabě náhle skonal. Když bylo po pohřbu, stavitel se dal ohlásiti
u vdovy Černínové a předložil jí účty, žádaje zaplacení. Hraběnka
se zhrozila výše nákladu a vyzvala stavitele, aby předložil písemné
potvrzení od hraběte, že náklad takový povoluje. Stavitel takovou
listinu neměl; odvolával se na ústní dohodu s hrabětem učiněnou
i na to, že důvěřoval hraběcímu slovu. Ale hraběnka prohlásila, že
platit nebude.
Stavitel nevěděl, co počít; neměl jistotu, že se soud, dojde‑li
k němu, přikloní na jeho stranu. V té nesnázi přispěl mu na pomoc
jeho bratr, jenž byl členem tajné společnosti svobodných zednářů.
Ten zavedl bratra do shromáždění zednářského; tam stavitel pověděl
o svém případu a prosil, aby mu bylo pomoženo. Velmistr zednářů
vyzval stavitele, aby si uchystal smlouvu písemnou tak psanou, jako
by byl hrabě živ.
Když potom stavitel do shromáždění podruhé přišel se smlouvou,
kázal mu velmistr položit listinu na stolek před velikou oponou
v pozadí sálu. Potom zhasli světla v sále a velmistr promlouval
tajemná jakási slova. Tu se ukázalo slabé světlo u opony, ruka nějaká
ji rozhrnula a v tajemném přísvitu objevila se postava zemřelého
hraběte Černína. Duch pokročil ke stolku a položil ruku dlaní tam,
kde bylo na listině místo pro podpis hraběte. Potom zmizel.
Rozsvítili zase světla v sále, velmistr vzal ze stolku listinu, podíval
se na ni a podal ji staviteli se slovy:
„Ukaž jen smlouvu tuto hraběnce, uvidíš, co učiní.“
Stavitel vzal listinu a nemálo se podivil, spatřiv na ní otisk mužské
ruky jako vypálený. Odjel pak k hraběnce Černínové a listinu jí
předložil. Ta, spatřivši otisk ruky místo podpisu, zahleděla se beze
slova na to divné znamení. Po chvilce zazvonila na sluhu, kázala
mu důchodního přivésti a nařídila, aby se se stavitelem smluvil
o výplatě jeho účtů za palác na Hradčanech. A tak přece stavitel
k svému přišel.
O jedné z hraběnek Černínových, v paláci hradčanském žijících,
vypravuje pověst, že byla tuze pyšná. Zakládala si na krásných
šatech a zvláště na obuvi. V paláci se dávaly skvělé plesy a na každém
z nich se objevila hraběnka Černínová, domácí paní, v jiných
šatech, v jiných střevíčkách. Když už nevěděla, z čeho si dát ušít
obuv, aby takovou neměla žádná jiná, připadla na myšlenku dáti si
udělati střevíčky z chlebového těsta, aby je pěkně upečené mohla
obouti.
Zavolala pekaře a ševce; ten aby kopyta připravil, onen aby na
nich těsto zformoval a dal upéci. Oba řemeslníci zhrozili se toho
bezbožného nápadu a vymlouvali hraběnce tu věc: z chleba, božího
daru, upečené střevíčky? Ale nic naplat: museli uposlechnouti,
aby pyšná paní dostala takovou obuv, jakou chtěla.
A tak k příštímu plesu obula hraběnka Černínová střevíčky
z chleba, které ani ne tak krásou, jako zvláštností budily pozornost
všeobecnou. Ale kdekdo odsuzoval ten nápad pyšné hraběnky
šlapati na plese po božím daru.
Tu se mezi příchozími hosty objevil kavalír pěkně urostlý,
v černém šatě, přisnědlých lící, od nichž bílá paruka nápadně se
odrážela. Uklonil se domácí paní i jméno svoje pověděl, ale tak, že
ho hraběnka dobře nezaslechla. Protože pak té chvíle v sále začala
hudba, požádal kavalír hraběnku o tanec. Tančil krásně.
Po tanci kavalír, uchopiv tanečnici svoji za ruku, vyšel s ní ze
sálu. Tak byla hraběnka zaujata řečí svého společníka, že ani
nezpozorovala, kam ji vede. Jako omámena byla. Kráčeli dlouhou
chodbou, vzdalujíce se od sálu, odkud za nimi zněla hudba. Až
k postranním schodům přišli a po těch sestupovali do podzemí,
do sklepa. Tam najednou vzpamatovala se hraběnka, vzkřikla zděšeně
a chtěla se vytrhnout z ruky svého kavalíra. Ale ten držel ruku její jako
v kleštích a vzkřikl hlasem strašlivým, až jí v žilách krev stydla:
„Pohleď na své střevíčky! Trest přišel na tebe za tu pýchu!“
A když hraběnka, na smrt ulekána, na nohy pohleděla, vidí
s hrůzou, že z chlebových střevíčků plameny vyrážejí. A poloomdlelá
padla na zem. V tom okamžení se vyrojily ze všech koutů
pekelné příšery a pyšnou hraběnku roztrhaly.
Od té doby obcházel v noci po chodbách paláce duch pyšné té
hraběnky v hořících střevíčkách.
Takové a podobné pověsti o střevíčkách z chleba i jinde se
vypravují o jiných šlechtičnách pyšných a rozmařilých. Vznikly
zajisté mezi poddaným lidem, jejž pýcha a marnotratnost panstva
v oči bodala. V dobách tuhého poddanství, kdy šlechta lid
utiskovala robotou a daněmi, tím spíše popouzel pohled na rozmařilý
život panstva. To mělo skvostné zámky a paláce, oblékalo se
v drahé látky, hostiny pořádalo a nákladné zábavy, zatímco lid
nuzné příbytky obýval, nuzně se šatil, pro těžkou robotu panskou
kdy neměl, aby vlastní pole obdělal, těžkým příkořím panstva byl
vydán. Není divu, že v bezmocném rozhořčení ulevoval si lid také
vyprávěním pověstí, v nichž pýcha panská vyšší spravedlností
byla trestána.
Černínskému paláci říkali lidé kdysi chalupa. To snad v dobách,
kdy byl tak sešlý. Ale podle pověsti prý za panování Josefa II. hrabě
Černín císaři tomuto palác pražský darem nabídl se slovy:
„Račiž, Vaše Veličenstvo, chalupu tu ode mne darem přijmouti!“
Pro toto pojmenování paláce císař uražen odpověděl chladně
velmožovi:
„Děkuji vám, milý hrabě. Chalupu od vás nepotřebuji a myslím,
že by ani šlechtic jako vy neměl v chalupě přebývati.“
Od té doby hrabě Černín ani žádný jiný z jeho potomků do paláce
na Hradčanech nevkročil.