O lakomých lidech v Bohdalci

Byl jednou v Bohdalci na Novoměstsku sedlák, lakomý až hrůza.
Statek měl pěkný, ale tak dělal, jako by se mu bůhvíjak zle vedlo.
Na všem tuze šetřil i na sobě. Chodil v jedněch šatech tak dlouho,
dokavad se nerozpadly, z bot mu prsty lezly, než si dal nové udělat.
Selce nakazoval, ať mnoho neprovaří, sám jí odděloval, bez jeho
vědomí nesměla nic brát pro kuchyni. A tak čeládka v tom statku
div hlad netrpěla, nikdy se tam dlouho nezdrželi ani čeledín, ani
děvečka. V celém okolí bylo známo, jak se tam mají špatně na
stravu a jak je hospodář z práce do práce honí; nakonec už tam
nikdo nechtěl jít sloužit. I žebráci znali dobře lakomého sedláka;
ten každého od prahu odbýval, lenochů a darmochlebů spílal,
vykřikoval, že by ho vyjíst chtěli. A tak, když žebrák nebo žebračka
věděli, že je hospodář doma, ani o statek nezavadili.
Selka byla ubohá. Dobrá žena to byla, ale sedlákovou lakotou
také tuze trpěla. S žebráky měla útrpnost a také potají, jak mohla,
jim dávala. Ale běda, kdyby se to byl hospodář dověděl! Jednou
spatřil, že selka dala staré žebračce hrnek polévky, a bylo hned
boží dopuštění. Hned jí vyčítal, že by všecko žebrákům rozdala,
kdyby on nezabraňoval. A tak to šlo v tom statku stále.
Měla ta selka s mužem očistec na zemi. A že nebyla silačka,
chátrala, chátrala, až z toho strádání a soužení do nemoci upadla.
Už také nevstala. Odnesli ji brzo na hřbitov.
Sedlák si tu ztrátu ani tuze k srdci nebral. Z počátku mu i vhod
bylo, že je o strávníka méně, že méně vyjde. Ale časem přece jen
pocítil, že to bez hospodyně nepůjde. Nezbylo než se znova oženit.
Ale než našel nevěstu! Bál se, aby nedostal ženu tuze rozhazo–
vačnou, aby nebyla měkkého srdce – zkrátka, chtěl tak lakomou,
jako on sám. A měl štěstí. Našel konečně takovou, která se k němu
hodila. Ba, byla ještě lakomější než on; tak se to o ní dopodrobna
dověděl. Tu si vzal.
A když té nové ženě sedlák povídal, jaká byla nebožka málo
šetrná, žena povídá:
„Ani nevíš, očs přišel, když tak hospodařila. Ale já ti chci ukázat,
co to bylo.“
Žebráci byli zvyklí chodit do toho statku, chodili dál. Ale jak
bývalo, už nebylo. Nová hospodyně každého od prahu odehnala.
Ale ještě něco jiného dělala. Pokaždé, když odehnala žebráka nebo
žebračku, vzala to, co by mu byla mohla dát almužnou a odnesla do
komory, do velké truhly dala. Ať to trocha mouky byla, ať halířek.
Chleba nebrala, ten by byl ztvrdl.
Časem v truhle přibývalo i mouky i halířků v přítruhlí. Nedala
na to selka, jak o ní žebráci mluví, nic si z toho nedělala, že byla
rozhlášena v celém okolí za lakomou až hrůza. Sedlákovi nic neřekla,
jak almužnu do truhly schrání; myslila si, že sedlák po nějakém
čase uvidí, co je to spořit a jakou měl prve rozhazovačnou ženu.
Stalo se jednou, že přišel do statku žebráček chudáček, starý
byl, shrbený, byla ho hrstka. A tuze kašlal. Byl zdaleka, v té vsi
byl ponejprv, nic nevěděl o lakomé selce. Přišel na zápraží, a než
mohl promluvit, takový kašel ho chytil, že se dědoušek div nesvalil.
Selka mrzutá vyšla ze dveří a obrátila se na žebráka, kdo že to
má poslouchat. A dědoušek pro lásku boží prosil, aby mu selka
vajíčko dala, že je syrové vypije, to že ho kašel aspoň trochu přejde.
Ale tu popadla selku zlost.
„Holota žebrácká,“ křičela lakomice, „ještě si bude poroučet, jakou
má almužnu dostat. Moje slepice nenesou pro žebráky. Hybaj
od stavení!“
A žebrák na to jen „naděl Pánbůh!“ řekl a belhal se ven ze statku.
Selka byla nad tou žebrákovou opovážlivostí všecka bez sebe.
Poroučí on si vajíčko! A hned ji napadlo, to že musí také vajíčko
uschránit do truhly. V mouce se mu nic nestane. Vzala jedno vajíčko
a šla s ním do komory, uložila je.
Potom se po několik dnů ve statku žádný žebrák neukázal. A když
zase jeden přišel, jako ostatní odešel s prázdnou. Toho dne byl
sedlák s vozem v městě. Selka, toť se ví, hned vzala trochu mouky
a běžela do komory. Zvedne víko truhly, ale zůstane jako zkamenělá.
V truhle plno hadů! A všichni zdvižené hlavičky a zlostně syčeli
proti selce. Ta leknutím omdlela a skácela se do truhly. Tak padla
mezi hady, že jim snadno bylo vtáhnouti ji do truhly celou. Potom
za ní víko samo zapadlo.
Navečer přijel sedlák z města, hledá selku, ta nikde. Ptá se děvečky,
ta, že jí od božího poledne neviděla. To bylo sedlákovi divné.
Pomyšlení neměl, kam by byla šla. Snad se za chvíli vrátí, je čas
večeřet! Jde sedlák do komory, sváteční šaty uložit, a namátkou
otevře truhlu. Zděsil se. Z truhly vyletěla černá vrána a otevřeným
okénkem ven. Nic nebylo v truhle než kosti a zbytky rozkousaných
šatů selčiných.
Nedovedl si sedlák vysvětlit, co se to stalo, až potom usoudil,
že na selku přišel trest za její velikou lakomost. Ale nepolepšil
se proto. Začal pít, po hospodách vysedával, statek valem hynul.
Sedlák propil všecko jmění, nakonec musel ze statku odejít jako
žebrák. To byl hrozný trest za lakotu.