O draku a loupežníkovi v Macoše

Před dávnými lety ve válečné době země moravská velmi trpěla
řáděním vojsk nepřátelských, ale také všelijakou loupežnou čeládkou.
Ta využívala neklidných časů, kdy se o bezpečnost v zemi
nemohl nikdo starati, byla postrachem pocestných, přepadávala
samoty i vesnice. Teprve když po skončení války zavládl v zemi
opět pokoj, bylo starostí obyvatelstva i úřadů, aby bylo zase všude
bezpečno. Nastalo pronásledování loupežných tlup. Mnoho
těch zlých lidí bylo zabito nebo pochytáno, ostatní se rozprchli,
přemnozí z nich zanechali toho nekalého řemesla a žili pokojně
v cizím kraji.
Tehda došlo také na odvážnou rotu loupežnou, která řádila v krajině
při řekách Svitávce a Černůvce. Její vůdce jmenoval se Obešlík.
Byl to smělý chlapík. Odvažoval se se svou chasou až k samým
branám města Brna a zle tam řádil v celém okolí. Když i mnoho
brněnských měšťanů v kraji za obchodem meškajících bylo přepadeno
a oloupeno a několik jich i o život přišlo, rozhodli se Brněnští, že
tomu řádění Obešlíkovy chasy učiní přítrž. Celý oddíl vojska,
rozmnožený ozbrojenými měšťany, vypravil se do okolních lesů
pronásledovat loupežníky. Šlo Brněnským hlavně o Obešlíka; věděli,
jak bude vůdce učiněn neškodným, že s ostatními bude lehčí práce.
Dlouhý čas trvalo, než vypátrali, kde se vůdce loupežníků skrývá.
Měl své úkryty na mnohých místech v lesích a ve skalách,
kde se dobře vyznal. Ale nakonec přece jej dopadli; obklíčili jeho
skalní skrýš, Obešlíka se však zmocnit nemohli. Byltě na skálu
přístup jen po úzké stezičce, kterou mohl loupežník dobře bránit.
Nezbylo pronásledovatelům než jej vyhladovět. Obešlík velikých
zásob potravy neměl, a tak se nakonec chtěj nechtěj vzdal. Ale
než sestoupil ze skály, vymínil si, že nebude popraven. Tu výminku
také pronásledovatelé splnili. Ale život nechtěli mu darovati,
a proto spustili jej na provaze do propasti Macochy, aby tam zahynul
hlady. Obešlík viděl, že je ošálen, ale pomoci si nemohl. Dali
mu jediný bochník chleba a džbán vody.
Spuštěn do propasti, pátral Obešlík nejprve, mohl‑li by někudy
uniknouti. Ale záhy seznal, že by se marně o to pokoušel; příkré
stěny skalní nikde nedovolovaly útěk. Chýlilo se k večeru letního
dne, do propasti uléhalo znenáhla šero. Shora ani hlásku nebylo
slyšeti, ticho panovalo v lese. Až najednou zazdálo se Obešlíkovi,
že slyší vzdálené podivné šumění, které se rychle přibližovalo.
Nad propastí objevil se k loupežníkovu ustrnutí okřídlený drak
a snášel se zvolna ke dnu.
Obešlík věděl, že z propasti živ nevyvázne, ale dáti se sežrati
drakem přece jen nechtěl. I zalezl rychle do skalní rozsedliny,
kde by ho drak nespatřil, a s hrůzou očekával, co se stane. Netvor
spustil se konečně až na dno a ulehl tam. Obešlík měl u sebe
nůž, který mu jeho soudcové nechali z útrpnosti, aby mohl snad
zkrátiti muka hladu. Když viděl nedaleko sebe draka líně ležícího,
napadlo ho probodnouti nožem netvorovo nekryté břicho. Že
uměl tou zbraní dobře zacházeti, vzal nůž, rozpřáhl se a hodil po
drakovi. Nůž se zaryl do netvorova břicha, tmavá krev se vyvalila.
Obešlík myslel, že drak vykrvácí, ale ten se vzchopil, odplazil se
k nedalekému šedému, plochému kameni a počal jej lízati. Tu se
proud krve zastavil a rána se zavřela. Obešlík se bál, že drak začne
hledati, odkud ta rána přišla, ale drak se zvedl, protáhl se a začal
rychle pohybovat křídly. Tak se pozvedl nad zem a vzlétal zvolna,
až vyletěl nad propast. Potom zmizel Obešlíkovi z očí.
Loupežník si oddychl, ale v tom okamžení napadlo ho, že měl
udělati něco jiného než po drakovi nožem hodit. Proč jen nezkusil
připlížit se k drakovi odzadu, vskočit mu na hřbet a dát se vynést
z propasti? Odvahy mu nechybělo. A kdyby se i nepovedlo a drak
jej usmrtil, byl by to rychlý skon místo zdlouhavější smrti hladem.
I umínil si, že zkusí dostati se nepozorovaně drakovi na hřbet.
Noc přespal Obešlík klidně, ale druhého dne plynul mu čas
tuze pomalu. Aby zahnal hlad, ujídal pomalu z bochníka; viděl,
že nadlouho s chlebem nevystačí, a s netrpělivostí očekával, přiletí‑li
opět drak. Přiletěl, sotva se začalo stmívat. Zase se připlazil
k šedému kameni a lízal jej. Ale tentokrát neodletěl; uložil se ke
spánku u samé skrýše Obešlíkovy.
Loupežník po celou noc oka nezamhouřil. Slyšel děsivé funění
spícího netvora a bál se nemálo. Ale když začalo svítat, dodal si
odvahy a plížil se pomalu odzadu k drakovi. Ten ještě spal a ani
neucítil, když mu Obešlík opatrně vlezl na hřbet. Za chvíli potom
se drak probudil a začal se hýbati. Obešlík s radostí pozoroval, že
ho drak na hřbetě necítí a že se zvedá k odletu; držel se, jak mohl
a šťastně se vznesl i s drakem nad propast. Točila se mu hlava, když
s ním drak ulétal přes les, ale přece nespadl. Jen přemýšlel, jak se
dostane z drakova hřbetu. Viděl, že se přibližují k řece, a když
potom drak letěl nízko nad hladinou, Obešlík sešinul se zvolna
ze hřbetu a spadl do vody. Drak to ani nepozoroval; loupežník
doplaval ke břehu a byl na svobodě.
Dokud byl Obešlík ještě v propasti, umiňoval si, že zanechá loupežení,
vyvázne‑li tamodtud. Ale jak byl na svobodě, jak utekl do
lesů a shledal se s některými ze své roty, zapudil pomyšlení na
pořádný život a znova se chytil loupežnického řemesla. Ale tehda už
se mu tak nedařilo a netrvalo dlouho, chytili ho zas. Dopravili ho
do Olomouce, vsadili do vězení a postavili zakrátko před soud.
Tehda právě drak, který Obešlíkovi pomohl na svobodu, řádil
zle v krajích střední Moravy, hrozné škody působil i lidí mnoho jím
zahynulo. A nebylo možno se ho zbavit nižádným způsobem.
Když přivedli Obešlíka před soud, vyslýchali jej, jak se dostal
z propasti Macochy. Ani věřit nechtěli, když pověděl, že na hřbetě
drakově vyletěl, a divili se, že se toho netvora nebál. Tu jeden ze
soudců požádal ostatní, aby s ním do vedlejší komnaty odstoupili,
že se chce s nimi poradit.
Za malou chvíli vrátili se soudcové do soudní síně a jeden z nich
oznámil Obešlíkovi:
„Víš dobře, co tě čeká za hanebné tvé skutky. Ale že jsi osvědčil
takové hrdinství při setkání se s drakem, chceme ti darovat život,
zkusíš‑li zbavit zemi naší té metly. Rozmysli si to vše a oznam nám
brzy!“
Tak se stalo, že po několika dnech Obešlík s houfem ozbrojených
lidí odešel z Olomouce. Byli mu na pomoc při výpravě proti drakovi,
ale zároveň hlídali, aby jim loupežník neutekl. Obešlík se na svou
výpravu takto opatřil: opásal se ostrým mečem, štít z lesklého jako
zrcadlo kovu měl tak veliký, že se za ním celý skryl. S sebou pak
vzal ještě telecí kůži, naplněnou nehašeným vápnem.
Ta výprava táhla do krajiny, kde byla propast, z níž drak Obešlíka
vynesl. Tam se ukryli v lese a nejsrdnatější z vojínů vydal
se na zvědy, aby vypátral draka. Spatřil jej odpočívajícího na bažinaté
louce nedaleko propasti. Teď byla řada na Obešlíkovi. Ten
si navlékl na levé rámě štít, přes záda mu přehodili telecí kůži a on
s vytaseným mečem srdnatě vyšel na louku a kráčel proti drakovi,
nastavuje proti němu lesklý štít.
Netvor vida, že se někdo blíží, vstal a hněvivě funěl. Silným ocasem
mrskal do bažiny, až voda vysoko stříkala. Obešlík postoupil
až k bažině před draka, který spatřil ve štítě vlastní svůj obraz. Tím
pohledem se zarazil, ale jeho zlost byla ještě větší. Tu shodil Obešlík
telecí kůži s vápnem ze zad a začal ustupovat. Drak vylezl z bažiny
a kráčel za ním. Ale u kůže se zarazil. Vrhl se na ni, rázem ji zhltl
a chvátal za Obešlíkem. Ten odhodil meč i štít a rychle vyšplhal
na vysokou jedli na kraji lesa. Drak hnal se za ním, zaťal zuby do
kmene stromu a chtěl jedli vyvrátit. Ale vápno začalo už v žaludku
účinkovati. Draka zchvátila hrozná žízeň. Obrátil se a spěchal do
bažiny, aby se napil. Ale to znamenalo jeho zkázu. Vypitou
vodou počalo se vápno v žaludku hasiti a ve chvíli klesl drak
se spálenými vnitřnostmi mrtev.
Obešlík a zbrojenci vytáhli draka z bažiny a stáhli z něho kůži.
Potom se výprava dala na zpáteční cestu k Olomouci. Všude, kudy
táhla, radovali se lidé vidouce kůži ukrutného netvora, který tak
dlouho byl postrachem kraje. V Olomouci potom páni ohlásili
Obešlíkovi, že je mu vše odpuštěno, že je svoboden, a ještě jej za
hrdinský čin jeho obdarovali. Bývalý vůdce loupežníků obrátil se
na dobrou cestu.
Povídá se, že jeden z jeho potomků povýšen byl do stavu panského.
Vskutku také na Moravě znám byl od XV. století vládycký
rod Obešlíků z Lipultovic, který měl ve znaku zeleného draka
v modrém poli. Jenže se přistěhoval na Moravu neznámo odkud.
Rod ten vymřel v chudobě někdy v XVII. století.