O LESNÍM ZÁVODĚ

V našem lese, žil malý medvídek, kterému každý říkal Huňáč. To proto, že jeho chlupy byly fakt husté a chránily méďu jak před chladem, tak i před slunečními paprsky. Nepropustili nic, co by medvídkovi nedělalo dobře. Huňáč se denně procházel po lesních cestičkách, pobrukoval si do kroku, občas popoběhl, občas poskočil, to když ho zaujal nějaký motýlek. Pozoroval veverky skákající ze stromu na strom, když na zemi překážela spadlá větev, tak ji odhodil. Vykračoval si svým tempem, nikam nespěchal. Někdy si lehl do mechu pod kapradí a užíval příjemného klidu, který v lese byl. Poslouchal, jak zpívají ptáci vysoko na stromech.
Jednoho dne ho při jeho odpočinku něco vyrušilo. ,,Pozor, jdi mi z cesty!” volal na něho někdo z dálky. Huňáč vstal, rozhlížel se kolem sebe a najednou se vynořil z oblaku prachu zajíc. Běžel neuvěřitelnou rychlostí. Kolem jeho zadních tlapek se zvedal ten oblak prachu a drobné jehličí. „Pozor, uhni mi z cesty!“ znovu zvolal zajíc z dálky. Medvídek zase vstal, rozhlížel se kolem sebe, až zahlédl, jak se k němu opět přibližuje zajíc. Huňáč odskočil na stranu a zajíc kolem něj znova jen prosvištěl. Za několik minut se to stalo znova. Zajíc opět proběhl kolem medvídka, až se mu zamotala hlava. Když už běžel počtvrté, Huňáč na něj z dálky volal: „Počkej, stůj, prosím. Chci se tě na něco zeptat.“ Zajíc zastavil, sotva dechu popadal a zíral na Huňáče. „Proč tak plašíš? Někdo tě honí?“ zeptal se medvídek zvědavě a ustaraně. Zajíc se jen usmál a vše vysvětlil: „To ne, medvídku, já trénuju. Musím být v dobré konvici. Příští týden je lesní závod. A já bych rád vyhrál. Může se zúčastnit každý z lesa. Obíhá se několik koleček po cestičce.“ „V konvici?“ Zeptal se nechápavě Huňáč. „To se tak říká, když chceš být ve sportu dobrý a rychlý,“ odpověděl zajíc. „Aha, ty myslíš v kondici,“ usmál se Huňáč. „Říkáš, že se může účastnit každý? To bych mohl i já?“ „Jasně, mohl. Ale to bys musel hodně trénovat,“ odvětil zajíc a prohlédl si trošku baculatého medvídka. Od té doby medvídek nemyslel na nic jiného. Věděl, že je kulatější a nemá žádnou konvici, jak říkal zajíc. Proto to chtěl zkusit. I kdyby byl poslední, chtěl aspoň uběhnout těch pár koleček. A tak se dal do tréninku. Každý den běhal. Nejdříve pomalu. Časem trošku zrychloval. Měl ze sebe radost a bavilo ho to.
Až jednou přišel ten významný den. Den, kdy se závod konal. Všichni závodníci se postavili na startovní čáru. Byli tam vedle sebe skoro všichni. Zajíci, vlci, veverky a jako poslední v řadě medvídek Huňáč. Ostatní se na něj nevěřícně koukali. Sem tam si z něj udělal někdo legraci, že závodník s takovým bříškem by měl zůstat raději doma. Huňáč si toho ale nevšímal. Závod začal. Všichni se rozutíkali. Všichni byli hned vepředu. Huňáč byl sice poslední, ale to mu nevadilo. Pořád běžel. Věděl, že to dokáže. Při posledním kolečku ale nebyl najednou poslední. V trávě vedle závodní dráhy ležel zajíc. Při závodu upadl a zlomil si nožku. Nikdo mu ale nepomohl. Někteří už byli v cíli a někteří proběhli tak rychle, že si ho ani nevšimli. Medvídek neváhal a přiběhl k zajíci. Vzal ho do svých tlapek a odnesl ho až do cíle, aby ho mohl někdo ošetřit. Když ostatní viděli, jak do cíle přichází Huňáč a nese zraněného zajíce, všichni začali tleskat. Dokonce i ti, kteří se mu posmívali, že je kulaťoučký, se celí studem začervenali. Medvídek dal přednost záchraně kamaráda, než aby vyhrál nebo dokončil závod. Byl to hrdina. Poslední v závodě, ale největší hrdina. Na konci závodu se rozdávaly medaile, místo tří, tentokrát čtyři. Za první, druhé, třetí místo a medaile pro nejlepšího závodníka. Tu dostal Huňáč.
A to je konec kluci a holky. Nikdo není dokonalý, jak se říká. Každý umí něco jiného, ale každý by měl být takový, aby byl pro ostatní hrdinou. Jsou mnohem důležitější věci, než je jedno vítězství v závodě. A mezi ty věci určitě patří to, umět se rozhodnout tak, aby vaše rozhodnutí bylo to nejlepší, jaké může být. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina