O RODINĚ, KTERÁ SI NAŠLA ČAS

Kdysi dávno, vlastně ne zas tak dávno, žila v malém městečku rodina, říkejme ji třeba Borůvkovi. Tatínek Pavel byl pracovitý muž, každý den spěchal do práce, vracel se pozdě večer, často ještě s notebookem pod paží, který otevřel na pracovním stole a dlouho do noci pracoval.
Maminka Eva také pořád něco zařizovala, prala, uklízela, vařila, a když měla chvilku, kontrolovala e-maily z práce.
A děti, Anička a Matýsek, zatím seděly u tabletů, hádaly se o hračky a často si ani nevšimly, že už je venku tma.
„Zítra si spolu zahrajeme nějakou hru,“ říkávala maminka, „jen co dodělám ten projekt.“
„O víkendu pojedeme na výlet,“ sliboval tatínek, „jen co nebudu mít tolik práce.“
Jenže den po dni, víkend po víkendu utíkal a vždy se něco našlo. Hra se odkládala a i výlet se odkládal na neurčito.
Až jednou, v pátek večer, se stalo něco zvláštního. V celém městě zhasla světla. Nebyla elektřiny, žádné mobily, žádná televize, žádný internet. Všude ticho a tma.
„Co budeme dělat?“ zhrozila se maminka.
„No… možná si zapálíme svíčku?“ navrhla Anička opatrně.
A tak to udělali. Sedli si všichni ke stolu, svíčka tiše plápolala a dlouho bylo ticho.
„Povím vám pohádku,“ řekl po chvíli tatínek.
A opravdu začal vyprávět, o rytíři, který zachránil princeznu, o lese plném kouzelných bytostí, o odvaze, která se zrodí, když člověk udělá první krok. Děti seděly s otevřenou pusou, maminka se usmívala, a když tatínek skončil, Anička tiše řekla:
„Tati, to bylo hezčí než televize.“
Od té noci se něco změnilo. Ráno, místo aby každý spěchal, si společně udělali snídani. Třeba palačinky. Tatínek pomáhal míchat těsto, maminka obracela palačinky, děti na ně mazaly džem a všichni se smály.
Odpoledne vyrazili na výlet do lesa. A i když pršelo, nikomu to nevadilo. Běhali po louce, hledali stopy zvířat a vymýšleli vlastní příběhy o tom, kdo tady asi žije. Doma pak děti pomáhaly s večeří, a když bylo hotovo, hráli si na „restauraci“, Matýsek byl číšník a Anička kuchařka.
Den po dni se rodina učila být zase spolu. Tatínek si uvědomil, že práce nikdy nekončí, ale dětství jeho dětí ano.
Maminka pochopila, že domov nemusí být perfektně uklizený, aby v něm bylo krásně. A děti se naučily, že když pomůžou a budou spolu, všechno jde rychleji i veseleji.
Jednoho dne se Anička s Matýskem domluvili, že udělají rodičům radost.
„Pořád pro nás něco hezkého dělají,“ řekla Anička.
„Tak my uděláme něco pro ně,“ přikývl Matýsek.
A tak se pustili do příprav. Po škole se místo hraní s tabletem, pustili do práce. Uklidili obývák, poskládali prádlo, které bylo na gauči, a na stůl dali malou kytičku z louky.
Na papírek napsali :
„Dnes si odpočiňte. My všechno zařídíme.
S láskou, Anička a Matýsek.“
K večeři připravili jednoduché jídlo, chleba s máslem, šunkou a sýrem a nakrájenou zeleninu. Nechyběly ani dvě svíčky, které si půjčili z komody.
Když rodiče přišli domů, zůstali stát ve dveřích.
„Co to…?“ usmála se maminka.
„Překvapení!“ vykřikl Matýsek s Aničkou.
„Dneska jsme my dospělí a vy děti. Vy jen odpočívejte.“
Tatínek se rozesmál, sundal si sako a s maminkou si sedli ke stolu. Nikomu nevadilo, že jídlo nebylo dokonalé. Bylo totiž připravené s láskou.
A když pak děti viděly, jak se rodiče smějí a drží za ruce, pochopily, že radost se dá udělat i z těch nejmenších věcí.
Od té doby si každý den udělali „rodinnou půlhodinku“, bez mobilů, bez televize. Někdy hráli stolní hry, jindy vyrazili na kolo, někdy si jen povídali o tom, co se jim povedlo.
A světe div se, najednou se všechno změnilo. Měli víc radosti, méně křiku, víc smíchu a klidu.
Takže, kluci, holky a rodičové, někdy máme pocit, že když budeme pořád pracovat a spěchat, budeme šťastnější.
Ale věřte, že tomu tak není. Opravdové štěstí se neskrývá v penězích ani v dokonalém domě. Je v čase, který věnujeme těm, které máme rádi. Protože čas, který si pro sebe uděláme, je to nejvzácnější ze všeho. Zdroj Facebook - Pohádky dědy Martina